V zajetí narcismu, tak se jmenuje novinka, kterou právě vydal Nakladatelský dům GRADA. Autor, Robert Tomšik, v knize rozkrývá rysy narcistní osobnosti. Když si ji přečtete, možná vám bude ledacos, například ze vztahů ve firmě, hned jasnější. PaedDr. Robert Tomšik, PhD., je vědeckovýzkumný pracovník v oblasti psychologie, patopsychologie, psychodiagnostiky a psychometriky. Vystudoval psychologii a pedagogiku se zaměřením na profesní orientaci a psychometrické analýzy v psychologickém výzkumu. Za svou vědeckovýzkumnou činnost, která zahrnovala vědecké články, nové výzkumné patenty, vysokoškolské učebnice či vědecké monografie, byl dvakrát nominován na ocenění Osobnost Slovenska. Od roku 2015 se vědecky věnuje narcismu a syndromu narcistického zneužívání v partnerských vztazích. Toxické chování narcistických osobností rozvrací manželství, rodinné i přátelské vztahy, komunity, pracovní prostředí. V publikaci se dozvíte, jak ve svém okolí rozpoznat lidi s narcistickými tendencemi či osobností a jak se ze vztahu s nimi vymanit.
Vaše publikace si všímá dost velké složitosti, totiž narcismu. Jak tato vlastnost člověka vzniká? Je vrozená?
V první řadě je důležité odlišit narcistickou poruchu osobnosti, tedy klinickou diagnózu, od narcismu jakožto osobnostního rysu, který se může v různé míře vyskytovat i u běžné populace. Zatímco porucha představuje výrazné narušení osobnostního vývoje a fungování, které negativně ovlivňuje mezilidské vztahy, chování i schopnost regulovat emoce, některé rysy narcismu, jako je například potřeba obdivu, přecitlivělost na kritiku či grandiózní sebepojetí, se mohou vyskytovat i u osob, které jsou jinak psychicky stabilní a sociálně funkční.
Vznik narcismu, bez ohledu na to, zda jde o rys nebo poruchu, je výsledkem souhry více faktorů. Patří sem dědičné a neurobiologické proměnné, styl rodičovské vazby a výchovy, traumatické vývojové události, jakož i sociokulturní vlivy, které podporují idealizaci výkonu, statusu a vnějšího obrazu úspěchu jakožto hlavního zdroje hodnoty jednotlivce. V různých kombinacích tyto faktory formují, jak si jednotlivec buduje své sebepojetí, jak vytváří obraz sebe sama, jak se chová v sociálních situacích a jak reaguje na nejistotu, frustraci nebo hodnocení ze strany jiných.
Lidé, kteří se narcistně projevují, mohou ostatním velmi znepříjemnit život, třeba
na pracovišti. Jak vyjít s takovým šéfem, šéfkou? Lze to vůbec?
Mít v pracovním týmu osobu s narcistními rysy je samo o sobě problematické. Takoví jednotlivci často inklinují k parazitickému pracovnímu vykořisťování, manipulaci, podkopávání druhých a neustálému prosazování vlastních zájmů na úkor spolupráce. Nachází-li se narcistická osoba v pozici moci, například jako nadřízený, situace bývá o to závažnější. Zvyšuje se riziko zneužívání postavení, represivního chování, nátlaku na loajalitu, nevyzpytatelnosti a narušení důvěry i morálky na pracovišti. Navíc je jedním z častých mechanizmů narcistů účelové zkreslování reality. Situace interpretují tak, aby oni sami působili morálně nadřazeně, zatímco ten, kdo upozorní na problém, je vykreslen jako konfliktní. Takováto forma manipulace vede k odcizení v rámci týmu, ztrátě důvěry v sebe sama, a někdy i k pochybnostem o vlastní interpretaci reality.
Narcistický šéf nevnímá ostatní jako rovnocenné partnery, ale jako prostředky k potvrzení vlastní důležitosti. Výkon podřízených nehodnotí objektivně, ale podle toho, nakolik naplňují jeho potřeby. Ti, kteří jsou autonomní, konstruktivně kritičtí nebo nezávislí, se často stávají terčem ponižování nebo přehlížení.
Není-li možné ze vztahu vystoupit, doporučuje se vést komunikaci věcně, neutrálně a opírat se o ověřitelná fakta. Pomáhá též udržovat si profesionální odstup a jasně vymezit hranice, aby se minimalizovalo emocionální zatažení do toxické dynamiky. V případě chronického zneužívání je vhodné vyhledat podporu. Dlouhodobé setrvávání v takovémto prostředí může vážně ohrozit psychickou i fyzickou pohodu jedince.
Může kouč zmírnit dopady takového chování, nebo je spíš bezmocný?
Tato otázka nepřímo odkrývá problém, s nímž se v praxi setkáváme stále častěji. Místo toho, aby se řešil zdroj toxického chování, organizace se často zaměřují na minimalizaci jeho dopadů (někdy s vědomím, že zdrojem problému je šéf, někdy i bez tohoto vědomí). Avšak na základě této logiky se kouč stává krizovým manažerem důsledků, nikoli řešitelem příčiny.
Kouč může být užitečný, pokud pracuje se členy týmu, kteří musí fungovat v náročném prostředí, vymezit si hranice nebo rozpoznat vzorce manipulace. Má-li pracovat přímo s narcistickým šéfem nebo šéfkou, jeho účinnost se tím výrazně omezuje. Narcista zpravidla nepřichází s reflexí vlastního chování, ale s požadavkem, aby jej ostatní lépe poslouchali, akceptovali nebo uznávali. Bez schopnosti sebereflexe a bez motivace ke změně je koučink jen dalším nástrojem, který lze zneužít k posílení statusu nebo manipulaci s kolektivem.
Jinými slovy, kouč může zmírnit symptomy, avšak příčina zůstává nedotčená, pokud organizace nenajde odvahu zaměřit se na mocenské zneužívání jako na systémový problém.
Mají to narcisté ve firmách složité, nebo naopak „svět patří jim“ a „přes to nejede vlak“? Jsou to spíš lidé úspěšní, alespoň po určitou dobu? Nebo natolik problémoví, že na vedoucí pozici dlouho nevydrží?
Všechno z toho může být pravda. Záleží na typu narcismu, kontextu organizace, na tom, jaké chování systém odměňuje nebo toleruje a do jaké míry to narcistovi vyhovuje nebo naplňuje jeho ambice a potřeby. Někteří narcisté jsou charizmatičtí, výkonní, energičtí a dokážou mobilizovat zdroje. Mají-li dostatečný intelekt a dokážou ovládat své impulzy, mohou dosáhnout i vysokých pozic.
Na druhou stranu mnoho narcistů parazituje na úsilí druhých, vytváří zákulisní konflikty, polarizuje tým a dlouhodobě poškozuje vztahy i morální nastavení pracoviště. Jejich kariérní postup může být výsledkem nenápadné, avšak systematické manipulace, přičemž často těží z toho, že jejich okolí tyto strategie nerozpozná nebo je ignoruje. Někteří narcisté sice setrvávají v organizacích, nikoli však kvůli svým odborným přínosům, ale protože si budují síť loajálních osob, vytvářejí závislost nebo používají strach jako nástroj kontroly.
Mnozí z nich jsou však natolik problematičtí, že jejich působení v manažerských rolích vede k destruktivním důsledkům. Typickým znakem nezdravého pracoviště bývá fluktuace zaměstnanců. Z vlastní profesní zkušenosti mohu uvést příklad vedoucí, která systematicky zneužívala své mocenské pozice. Docházelo k očerňování bývalých zaměstnanců i mimo organizaci, k šikaně, včetně kyberšikany, ke zmařenému porušení trestního zákoníku a k neoprávněnému zneužívání výstupů, a to navzdory opakovanému výslovnému zákazu. Přestože jde o narcistické a antisociální chování (tzv. psychopatické), formálně může zůstat nepovšimnuto nebo bagatelizováno, avšak v praxi vede k postupnému rozkladu pracovního prostředí a k vážným důsledkům pro bývalé i stávající zaměstnance. Nakonec s takovýmto vedením zůstávají jen ti zaměstnanci, kteří neohrožují jeho/její postavení, ať již ze strachu, nebo z oportunizmu. Z psychologického hlediska platí, že úspěch narcistických jedinců je často pouze vnější a dočasný, zatímco důsledky jejich jednání, jako je psychická zátěž týmu, ztráta důvěry, zhoršené vztahy a narušení pracovní morálky, jsou dlouhodobé a nákladné pro celý systém. Mnoho kompetentních zaměstnanců odchází nikoli kvůli povaze práce, ale kvůli toxické atmosféře, kterou narcistní vedoucí vytvořili.
Na druhou stranu, v některých organizacích se jim nedaří. Narazí na tým, který má nastavené zdravé hranice a reflexivní vedení. V takových organizacích rychle končí a hledají si pohodlnější řešení.
Inklinují k narcismu více muži, nebo spíš ženy?
Narcistická porucha osobnosti postihuje častěji muže než ženy. Tento poměr se pohybuje přibližně mezi 60 : 40 až 75 : 25 ve prospěch mužů, v závislosti na metodice studie. V populaci se narcistická porucha osobnosti vyskytuje přibližně u 0,5–1 % lidí (některé studie uvádějí i více, např. 3–5%), přičemž muži jsou diagnostikováni zhruba dvakrát až třikrát častěji.
Podíváme-li se na narcistické rysy (narcistické tendence) u neklinické populace, budou tato čísla o něco složitější. Muži dosahují vyššího skóre zejména v oblastech, jako je grandiozita, dominance a potřeba moci. Naopak ženy častěji vykazují charakteristiky tzv. zranitelného (skrytého) narcismu, který se projevuje skrze emocionální labilitu, hypersenzitivitu na kritiku, latentní pocit výjimečnosti a na uznání zvenčí. Tento typ často uniká pozornosti, neboť nezapadá do běžné představy o narcistovi jakožto o sebevědomém, arogantním či despotickém člověku.
Výzkumy údajně prokázaly, že až 20 % obyvatel má k narcismu sklony. Není to až příliš? Co je příčinou?
Číslo 20 % odkazuje na výskyt narcistických rysů v subklinické rovině, nikoli na narcistickou poruchu osobnosti. V populaci se poměrně běžně vyskytují projevy, jako je potřeba obdivu, zvýšená citlivost na kritiku, přehnaná sebeprezentace nebo vnitřní potřeba dosahovat úspěchů a moci bez kompetencí.
Nárůst těchto tendencí může souviset s faktory, jako jsou změny ve výchově, rozmach sociálních sítí, tlak na výkon a oslabení vývojových mechanizmů jako například empatie nebo sebereflexe. Pravděpodobně nejde o nárůst patologie ve společnosti, ale o posun ve společenských normách a hodnotách, jež určité rysy narcismu nejenom tolerují, ale často i odměňují. Na robustní závěry o dlouhodobých trendech si však ještě musíme počkat. Dosavadní metaanalýzy založené na longitudinálních datech zatím nevedou k jednotnému závěru.
Jak se takový narcista například v roli ředitele rodinné firmy projevuje?
Chování narcisty v pozici ředitele se může na první pohled jevit jako sebejisté a ambiciózní. Časem se však začnou projevovat znaky jako autoritativnost, potřeba mít poslední slovo či absolutní netolerance nesouhlasu, jakkoli oprávněného. Rodinné firmy jsou obzvláště zranitelné, jelikož v nich může být moc provázaná s osobními vazbami. Takovýto ředitel má tendenci podceňovat názory jiných, přehlížet dlouhodobé důsledky svých rozhodnutí, soustředit svoji pozornost jen na kontrolu vlastního obrazu a na svůj status, nikoli na udržitelné řízení.
U zranitelnější formy narcismu se může vyskytovat pasivně-agresivní chování, citlivé vnímání ohrožení pozice či neustálá potřeba utvrzování se prostřednictvím závislých, jemu loajálních podřízených. V obou případech je však častá dynamika strachu, rivality a manipulace, která je toxická nejen pro chod firmy, ale také pro rodinné vazby.
A co může udělat jeho podřízený manažer pro to, aby s ním dokázal spolupracovat, aby oba měli zájem na úspěšném fungování podniku?
Je důležité upřesnit, že schopnost spolupráce s narcistním jedincem má své meze. V mnoha případech totiž narcista nemá skutečný zájem o spolupráci, nýbrž spolupráce slouží jemu k udržení moci. Očekávání, že podřízený bude dlouhodobě schopen motivovat takovéhoto jedince ke společnému zájmu, je iluzorní. V praxi by to znamenalo, že by se podřízený musel neustále přizpůsobovat narcistickému pohledu na realitu a vytvářet dojem, že cíle organizace jsou v souladu s egem narcisty. To je však vyčerpávající, dlouhodobě neudržitelné a pro danou osobu destruktivní.
Pokud se manažer rozhodne zůstat v této pozici, může se kupříkladu pokusit minimalizovat konflikt tím, že bude strategicky předvídat potřeby šéfa a zároveň si chránit vlastní hranice. Důležitá je jasná dokumentace komunikace, ústní i písemné, práce se svědky během rozhodování nebo za jiných zásadních okolností, selektivní zapojování do dynamik, které jsou bezpečné, a naopak, vyhýbání se těm, které by mohly způsobit problémy.
Přesto je třeba dodat, že zdravé pracovní prostředí nelze budovat jednostranně. Systematická ochrana sebe i ostatních před osobami s poruchami osobnosti v pracovním prostředí má být odpovědností celé firemní kultury, nikoli jednotlivců. Je-li jedinou strategií přežití nepřetržitá psychologická ostražitost vůči různým impulzům toxických jedinců, často to vede nejen k vyčerpání, vyhoření nebo psychosomatickým potížím, ale i k rozkladu pracovní motivace, destrukci nasazení a narušení profesní integrity.
Když vstoupí podnikatel se sklony k narcismu do politiky, násobí se jeho patologické sklony?
Výzkumy opakovaně potvrzují, že určité typy profesí a výkonných pozic (například CEO, politici, právníci nebo advokáti, mediální pracovníci či osobní trenéři) přitahují osoby s vyšší mírou narcistických rysů (nebo osoby s narcistickou poruchou osobnosti), neboť tato povolání skýtají příležitosti k moci, obdivu, kontrole a potvrzení vlastní výjimečnosti. Nejde však o to, že by profese samotná způsobovala narcismus, ale o selekční efekt a interakci mezi osobností a povoláním. V prostředí politiky, kde je vysoká míra pozornosti veřejnosti, nulová tolerance vůči slabosti a soutěživé nastavení, se narcistické rysy mohou projevovat intenzivněji a nápadněji, zejména pokud je nebrzdí zpětná vazba, instituce nebo společenská rovnováha.
za odpovědi poděkovala Eva Brixi