Lidé chtějí bydlet. Venkov se přesunuje do měst. Nároky na vybavení bytů se zvyšují. Chceme žít důstojně. Bydlení k tomu patří. Jenže… Bytů se staví daleko méně, než bychom chtěli. Kde je chyba? Proč se jich nedostává? Proč jejich ceny rostou? Proč si mladší ročníky nový byt nemohou dovolit? Věřte nevěřte, za většinu problémů může byrokracie. Svazuje podnikání v oboru, ničí sny a vize. Mladým bere chuť jít za štěstím. Starším ročníkům pak do úst vkládá rebelská slova. Na situaci nadáváme ale vlastně všichni. Nedostatek bytů je celospolečenskou pohromou, trápí celé Česko. Obyvatele, podnikatele, firmy, obce, developery. Potvrdil to i Tomáš Kadeřábek, ředitel Asociace developerů:
Stavebnictví stále ještě prožívá složité období. V čem je komplikované pro developery?
Developeři, zejména residenční, jsou pod dvojím tlakem, na jedné straně od nich společnost očekává dodávku kvalitního a levného produktu – bydlení, které si je schopna pořídit běžná rodina, a na druhé straně jsou pod tlakem bující byrokracie a regulace, která produkt prodražuje. Pro developery je nepochopitelné, že jim společnost klade neustále nové bariéry, a přitom je obviňuje z nedostatku a nedostupnosti bydlení. Často na to příslušné lidi upozorňujeme, ale málokdy se setkáme s pochopením. Skutečnou akci k nápravě jsme zatím nezaznamenali vůbec.
Bytů se v naší zemi nedostává, staví se jich méně, než by se prodalo. Proč došlo k takové situaci? A jak dlouho bude asi trvat? Třeba 20, 50 let?
K odpovědi by bylo třeba znát budoucí vývoj v uvažování společnosti. Pokud se společnost ohledně bytové výstavby bude, stejně tak jako v posledních 10–15 letech, i nadále vyvíjet směrem k omezování, regulaci, byrokracii a socializmu obecně, pak zlepšení čekat nelze. Pouze nějaká velká ekonomická nebo geopolitická krize by mohla situaci ovlivnit, ale to si nikdo nepřeje. Současný stav nedovolí zrychlenou a kapacitní výstavbu. V naší zemi od roku 1990 systematickým způsobem roste počet subjektů, které se povolování a realizace staveb účastní a zároveň stejně rostou jejich práva. Nelze se pak divit, že jsou procesy zdlouhavé, pokud se všechny subjekty snaží svá práva uhájit a prosadit. A to ony nekompromisně dělají. Jedině zásadní, a nebojím se použít slovo revoluční, změna nás může někam posunout. K té je však třeba velké politické odvahy a posun společenského narativu od NIMBY do „Stavění je radost!“
Podařilo se vaší asociaci změnit něco k lepšímu?
Za velký posun považuji skutečnost, že se developeři stali již běžnou součástí odborné veřejnosti, která se vyjadřuje k tématům územního rozvoje v ČR. Jejich názory jsou zveřejňovány, diskutovány a je k nim přihlíženo. V době před deseti a více lety to bylo nemyslitelné. Jsem rád, že k legalizaci toho dříve sprostého slova developer naše asociace přispěla.
Čím se nyní zabývá, co je nejpalčivější?
Je to neúspěšná novela stavebního zákona a s ní spojená nešťastná digitalizace stavebního řízení. To jsou věci, které je třeba co nejrychleji řešit.
Přesto existuje řada dalších záležitostí, které výstavbu doslova brzdí. Co třeba?
V diskuzích o problémech výstavby se často přehlíží jedna nenápadná, ale velmi významná oblast – normy. V jejich spletitosti, množství, vzájemných rozporech se skrývá možná ještě větší ďábel, než je vlastní stavební zákon. Normy jsou takové nenápadné území, které si žije vlastním životem. Do tvorby norem odborná veřejnost často příliš nevidí, ale mají zásadní vliv nejen na to, v jakých domech žijeme, ale též na to, kolik ty domy stojí a jak dlouho se povolují. Normy jsou další oblast, kterou je třeba reformovat.
Některé předpisy si výrazně protiřečí, jak se v nich tedy běžný stavebník má zorientovat? A developerům to určitě také práci neulehčuje. Změní se to někdy?
Musí se to změnit. Současná praxe nevyhovuje a legislativu je třeba zásadním způsobem zjednodušit. K tomu potřebujeme odvážné politiky, změna musí začít „od hlavy“.
Jsme malá země, přesto má každý stavební úřad „svá pravidla“. Je to nutné? Někdy se liší dokonce informace dvou úředníků na stejném úřadě… Jak se v tom vyznat?
Zjednodušení soustavy stavebních úřadů a jejich metodické vedení je již delší dobu velkým tématem. Náš stát musí najít odvahu reformu provést, skutečně není možné efektivně spravovat soustavu 607 stavebních úřadů v zemi s deseti milióny obyvatel. Za tohoto počtu se nelze divit, že vznikají velké rozdíly v kvalitě jejich práce i v tom, co po stavebnících požadují. Tato problematika úzce souvisí i s počtem obcí v ČR. Je skutečně nutné začít diskuzi o tom, zda ČR i nadále potřebuje 6258 obcí, když Dánsku stačí 98. Potřebuje Praha 22 stavebních úřadů, když v New Yorku si vystačí s jedním? Stejně tak by za diskuzi stálo, zda Praha potřebuje 57 městských částí.
Digitalizace prostupuje našimi životy, ale někdy nám nové procesy zabírají víc času, než kdyby člověk řešil věc osobní návštěvou…
Ano, to se nám nyní stalo s digitalizací stavebního řízení. Nicméně jiná cesta není, digitalizace je absolutní nutnost. Jen, předtím, než se nějaký systém zdigitalizuje, tak je třeba, aby byl jednoduchý a efektivní, pokud zdigitalizujeme chaos, tak nebudeme mít moderní a efektivní veřejnou správu, ale zdigitalizovaný chaos.
Když si chci postavit rodinný domek, je to odvaha. Než totiž zjistím, co všechno smím, musím, měla bych, uplyne dlouhá doba. Je to doslova škola života. Nebylo by řešením mít na každém stavebním úřadě odborníka, kterého by si občan nebo developer rád zaplatil, aby mu pomohl jako perfektní rádce se vším, co je potřeba? Státu by se to muselo vyplatit…
Stavebník si již takovou službu platí, procesem ho většinou provázejí autorizované osoby, které jsou znalé podrobností a detailů, které stavebník potřebuje vyřešit. Velmi často je to spojeno s přípravou dokumentace pro vlastní záměr. Cílem státu by nemělo být zavádění dalších byrokratických či personálních opatření – cílem státu musí být zjednodušení procesu do takové míry, že ho zvládne i laik. Příklady z Estonska jsou z tohoto pohledu inspirativní a prokazují, že je možné toho dosáhnout.
S byrokracií bojujeme všichni. Místo stavění domů, budování náměstíček, hřišť a obchůdků se brodíme nařízeními, předpisy, zákony, které mají často nejednoznačný výklad. Jak na to nahlíží vaše asociace?
Snaha o zjednodušení procesů a odstranění bariér je naší hlavní pracovní náplní!
Developeři jen nestavějí a neprodávají. Spoluvytvářejí zázemí života, a to je velká odpovědnost. Přitom se na ně často nahlíží jako na ty, kteří vydělávají neúměrné peníze. Jak byste taková tvrzení poopravil?
Developeři nestavějí sami. Územní rozvoj je o spolupráci tří stran – státu, který nastavuje pravidla, obce, která definuje náplň území, a stavebníků, kteří tuto vůli za daných pravidel naplňují. Je to o jejich spolupráci, je to o hledání shody v území a je to také o pochopení vzájemných postojů a schopnosti hledat a nalézat kompromisy. Myslím, že v tomto ohledu se v ČR skutečně posouváme vpřed. Například systém plánovacích smluv je dnes již zcela běžnou součástí většiny větších stavebních záměrů. Jsou to právě plánovací smlouvy, které z dříve protichůdně nastavených subjektů (stavebník versus obec) dělají partnery k prospěchu nejen jich ale též řešeného území. Partnerská spolupráce je jedinou představitelnou cestou vpřed.
za odpovědi poděkovala Eva Brixi