Koučink je už roky součástí řady firem i různých úrovní řízení. Některé firmy nabízejí kouče jako standardní benefit svým zaměstnancům. A přesto – nebo právě proto – je dobré položit si otázku: Kdy má koučink skutečný dopad?
Nejde totiž jen o to mít „svého kouče“, protože ho mají kolegové, je to trend nebo protože je to v souladu s firemní kulturou. Opravdový impuls ke spolupráci s koučem často přichází zevnitř daného člověka. Z vytrvalého pocitu, že je v životě nebo práci něco „ne tak úplně skvělé“. Nejde o krizi, ani o velké drama. Spíš o „všechno je v pořádku, ale…“. A právě tento okamžik bývá velmi cenný – protože naznačuje, že dozrál čas na změnu, která neproběhne skrze výkon, ale skrze vnitřní posun.
Mozek vs. srdce: Dva přístupy ke koučinku
Ve firemním prostředí dominuje přístup zaměřený na výkonnost a cíle. V takovém případě se může projevit podobný přístup i v koučování. Kouč pokládá otázky, klient hledá odpovědi, stanovují se KPI a měří se pokrok. Jde o koučink mozkem – velmi užitečný v situacích, kdy potřebujeme promyslet, naplánovat, analyzovat. „Kdo hledá koučink mozkem, žije v domnění, že kouč je někdo, kdo se umí správně ptát. A pozná to tak, že kouč položí otázku a já ji vyhodnotím – skvělá otázka, nad tou se musím fakt zamyslet. Určitě to není špatné, člověk prozkoumává něco, co ho dřív nenapadlo prozkoumat. Ale tento přístup řídí víc kouč,“ říká Irena Vrbová, zakladatelka konzultační společnosti Porto, která se zabývá vzděláváním a rozvojem majitelů a manažerů menších a středních firem.
Existuje však i jiný, hlubší přístup – „koučink srdcem“. Ten se nesnaží definovat cíl ani najít řešení, ale vytváří bezpečné a emočně citlivé prostředí, ve kterém se postupně rozpouštějí obranné mechanismy. Otázky nepřicházejí od kouče, ale zevnitř samotného klienta. „A nemusí to být otázky, jsou to hlavně pocity a hlas, který skrze obrany nebývá obvykle slyšet. Kouč může pomoci ho slyšet. Tento typ koučink je skvělý, ale bohužel málo používaný v praxi. Výsledkem takového koučinku pak nebývá jen změna chování, ale změna vnímání – a často také odvaha něco ve svém životě skutečně ukončit, pustit, transformovat,“ vysvětluje Irena Vrbová.
Koučink, který vede k opravdové změně, potřebuje hlavně citlivě nastavené zázemí. Nejlepší výsledky vznikají tam, kde kouč nevede, ale provází – a klient má možnost svobodně přijít, odejít, vrátit se. „Neexistuje jednotný počet sezení ani univerzální model. Někdy stačí jediné setkání ve správnou chvíli, jindy vzniká dlouhodobý, podpůrný vztah, který doprovází klienta v náročných životních fázích. Koučink není určen jen pro ty, kdo „neví, co chtějí“. Je pro všechny, kdo se nebojí podívat pod povrch. Pro ty, kdo vnímají, že cesta k většímu naplnění nemusí vést výš – ale hlouběji,“ doplňuje Vrbová.
Častou iluzí je, že růst může proběhnout bez ztráty, že lze „posunout se dál“ bez toho, aby člověk něco opustil. Ale opravdová změna se neodehrává v bezpečných mantinelech starých struktur. „Kouč může pomoci tuto fázi uchopit, ale hlavní práci dělá klient sám – ve chvílích, kdy se přestane bát, že ztratí směr, právě tehdy ho možná konečně najde,“ upřesňuje Irena Vrbová.
Co je důležité vědět, než se do koučinku pustíte?
- Kouč není spasitel. Není tu od toho, aby vám řekl, co máte dělat. Je tu od toho, aby vytvořil podmínky, ve kterých to objevíte vy sami.
- Změna bolí. Skutečný růst nepřichází v komfortní zóně. Nejde růst a zároveň si zachovat vše při starém. Kouč vám může pomoci rozpoznat, co je třeba nechat jít.
- Bezpečný prostor je klíč. Emoční bezpečí, přijetí bez hodnocení a možnost přijít nebo odejít podle vlastního tempa – to je základ kvalitního koučinku.
- Každý to má jinak. Někdo chodí pravidelně, jiný jen tehdy, když je v krizi. Důležité je, aby koučování odpovídalo vaší aktuální životní fázi.
(tz)