Odpovědi na otázky, které jsem poslala Liboru Neuwirthovi, autoru knihy Etiketa 2.0, již právě vydal Nakladatelský dům GRADA, mne zaujaly. Jednu myšlenku jsem si půjčila do titulku tohoto rozhovoru: Muž by měl být v první řadě gentleman, až poté majitel firmy. Myslím, že musí souhlasit každá žena. Souvisí s tím i firemní kultura, která se sice vztahů na pracovišti týká, ale ve své podstatě jde po principech, které se vztahují ke všemu možnému, jen ne k hezkému chování lidí navzájem. Říkáte si, že bych toho chtěla až moc… Kdo ví. Ale vlastně – proč ne? Libor Neuwirth vysvětlil:
Etiketa, vkusné chování při různých příležitostech. Nevytratila se určitá pravidla z našeho uspěchaného života?
Etiketa se vždy vyvíjela společně s naší společností a odrážela vztahy mezi lidmi. Z toho tedy plyne, že pokud se doba a náš životní styl zrychluje, pravidla etikety se tomu určitým způsobem přizpůsobují. Nejpatrněji to můžeme pozorovat na stylu oblékání. Oproti dřívějším dobám se oblékáme značně pohodlněji a vše na sobě musíme mít ideálně co nejrychleji. Nesmí nás to zdržovat. Za viktoriánské doby se například límce na košile ještě přidělávaly zvlášť, protože nebyly součástí celé košile, vázaly se kravaty i na obyčejnou procházku, oblékaly se společenské vesty atd. Kolik mužů si dnes uváže kravatu na procházku? Tím nechci tvrdit, že by se to mělo opět vrátit (i když by to mělo bezpochyby něco do sebe), ale pouze uvést příklad, jak se změnil přístup k oblékání. Někteří muži si totiž kravatu nevezmou ani na ples…
V čem jsou různé společenské zásady odlišné od těch, které vídáme ve filmech z prostředí první republiky? Některé možná platnost neztratily, jiné se mohou zdát až směšné a dnes „nekonkurenceschopné“…
Za první republiky byla doba zcela odlišná v mnoha ohledech. V chování, oblékání, komunikaci, mezilidském kontaktu… Dnešní svět je rychlý, online, uspěchaný, lidé jsou si díky internetu blíž, ale paradoxně zároveň i dál než kdy dříve. Už například jen žádost o ruku byla považována za velkou obřadnost, která se neobešla bez požehnání rodičů. U tohoto tématu si vždy vybavím úryvek z knihy Jiřího Gutha-Jarkovského, který mě pokaždé pobaví: „Dívka sama pouzdro otevře a podá prsten snoubenci, který jí jej navlékne na čtvrtý prst levé ruky, kterou poté snoubenec políbí. Často dá matka při této příležitosti dovolení prvního polibku, aspoň na čelo snoubenky. Jest ovšem nesnadno zjednati si jistotu, že tento polibek jest opravdu první.“ Toto nás už dnes opravdu jen úsměvně naladí. Naopak stále aktuální je slušné, ohleduplné, empatické a taktní chování.
Nevytěsnil dnešní spěch a stres jisté zákonitosti třeba při usazování hostů v restauraci, při stolování, firemní poradě?
Myslím si, že to není ani o spěchu nebo stresu, ale spíše o ostychu. Co si ostatní pomyslí, když se budu chovat jinak než většina? Člověk je od přírody stádovitý tvor, nechce vybočovat, aby ho kolektiv neodstrčil. Dříve to byla otázka života a smrti. Dnes nám naštěstí nic takového nehrozí, ale ten pud je v nás silně zakořeněný, a mnohdy se špatně překonává. Proto někteří raději nedělají nic, čím by se vybočovali, a okolí by si pak o nich mohlo pomyslet své. Víte, co radím lidem, které školím nebo jim o etiketě přednáším? Ať si okolí pomyslí, cokoliv jen chce. Pokud jdu do restaurace se svou ženou, je pro mě samozřejmostí, že jí pomohu s kabátem, odsunu židli a usadím ji. Stejně tak se starám, aby měla dolitou vodu apod. Mám být neomaleným mužem jen proto, že si o mně úplně cizí lidé pomyslí, že jsem snad „zvláštní“? Nebo, že si na něco hraju? Mám být kvůli tomu ke své ženě méně galantní? V žádném případě. Naopak. Jen ať okolí sleduje a učí se, jak se má muž ke své partnerce chovat. Stejně tak ať se koukají ženy, jak se má správná dáma v restauraci zařídit.
Mnozí naříkají na to, že se mezilidské vztahy hodně mění, a pociťují ústup úcty, elementární slušnosti, grácie. Důkazem může být i naše konverzace. Jak to vlastně je, měřeno pohledem odborníka?
Osobně si všímám, že se často srovnávají mezigenerační rozdíly, ale myslím si, že to se děje neustále. Nemám pochyb, že ani za první republiky tomu bylo jinak. I o generaci, která tvrdí, že dnešní mládež je taková a maková, tvrdila ještě starší generace totéž. Nelze ale obecně říci, že mladší generace je méně slušná a chybí jí úcta v porovnání s generací předchozí, generací nynějších seniorů (nebo naopak). Napříč všemi generačními skupinami nalezneme gentlemany a dámy, kteří vědí, co se sluší a patří, ale také hulváty, kterým není nic svaté. Důkazem jsou mi denně lidé, kteří mi na Instagramu píšou o rady, jak ideálně vyřešit určitý problém nebo otázku, nad kterou se zamýšlejí. To jsou lidé od teenagerů až po osoby, které by mi mohly být prarodiči. Není ale pochyb, že je potřeba si slušné chování neustále připomínat, aby se ze společnosti nevytratilo.
Dá se mnohá svízelná situace zachránit humorem? Smí se to?
Samozřejmě. Záleží však i na tom, zda jsme se do svízelné situace dostali my, nebo někdo v našem okolí, protože ne každý si ze sebe dovede udělat legraci. V takovém případě se snažíme prohřešek nebo nějakou nehodu ostatních přehlédnout a chovat se, jako by se nic nestalo. Pokud však jde o situaci, kdy například někdo zakopne a upadne, ochotně pomůžeme. Jestliže se do nepříjemné situace dostaneme my a není možnost se tvářit, jako by se nic nestalo, díky humoru z ní můžeme snadno vyklouznout. Osobně to vnímám jako nejlepší možnost. Humor mi je velmi blízký, a proto se ho nebojím používat i ve své tvorbě na sociálních sítích, nebo dokonce na školeních pro firmy. Spousta lidí bere život moc vážně a bojí si ze sebe udělat legraci. To je podle mne velká škoda, protože bez humoru je přece nuda, a co je to pak za život?
Etiketa má svůj půvab i v tom, že dokáže určité chvíle zklidnit, zpomalit, nastolit jim řád přívětivosti, trpělivosti. Myslím, že to potřebujeme jako sůl…
Vnímám to velmi podobně. Žijeme obklopeni moderní technologií, která nám usnadňuje každodenní život a je to bezpochyby skvělý pomocník. Přece bez ní bych ani tuto odpověď nemohl psát na svém notebooku a zaslat vám ji e-mailem. Moderní technologie je dobrým slouhou, ale zlým pánem, a je potřeba to mít neustále na paměti. Žádný online hovor ani sebelepší virtuální realita nenahradí osobní mezilidský kontakt, při kterém můžeme protějšek daleko snadněji získat na svou stranu, víme-li, jak na to. Takové možnosti nám v tuto chvíli komunikace skrze studený monitor nemůže poskytnout.
Co z tohoto pohledu chybí například ve firemní kultuře?
Chybí například neznalost některých pravidel, jak se ke klientovi chovat na schůzce. Kdo vchází do restaurace první, kdo první objednává, kde se má kdo usadit. Nemluvě o způsobu stolování. To je na samotný článek. Mnohdy to mohou být zdánlivé maličkosti, ale to vše jsou malé dílky puzzle, které tvoří celkový dojem. Někdy je to i ležérní postoj ke způsobu oblékání. Nejednou mě personální oddělení žádalo, abych jejich kolegům připomněl, jak se na obchodní schůzky vhodně oblékat. Jejich obchodní zástupci totiž byli zaběhlí a zkušení pardálové, kteří měli v oboru i dvacetileté know-how. To ale vyústilo v domněnku, že už není nutné, aby se oblékali na úrovni, a od obleků se pomalu dostali k šortkám. Já bych si nikdy nedovolil zpochybňovat jejich schopnosti a věřím, že někteří by byli schopní prodávat i v plážovém oblečení. Ale… je důležité si uvědomit, že ti obchodní zástupci zastupují danou firmu, a tím, jak se oblékají, ji velmi výrazně reprezentují. Proto si nemohou dovolit obléknout něco, co není reprezentativní. To však neznamená, že se musí držet pouze obleku. Samozřejmě, že pokud se chystají za klientem na dílnu, svůj outfit tomu přizpůsobí. Vyhnou se ale obnošeným džínům a oblíbenému tričku a zvolí třeba chinosky, košili a slušný svetřík.
U některých lidí, kteří přicházejí do kontaktu s klienty, například finančních poradců, si zase všímám, že si neumějí vybrat vhodné společenské oblečení. Kupují si obleky z nekvalitních materiálů, košile, které jim nesedí nebo se o ně neumějí starat – mají kupříkladu viditelně zašlé límečky. U začínajících finančních poradců (nebo jiných profesí) je ještě pochopitelné, že nebudou zpočátku kupovat dražší oblečení, ale pokud se takto obléká zkušený muž (respektive žena), kterého tato profese už nějaký čas živí, je to horší. Nedůslednost či nepozornost spolu s na první pohled „laciným“ oblečením, které jim navíc ani dobře nesedí, snižuje jejich vážnost a důvěryhodnost. Člověk, který se mě snaží přesvědčit, že rozumí financím, a chce mi radit, jak mám investovat své peníze, musí přece vědět, že investovat se vyplatí i do kvality. Nechci tvrdit, že se mu to nemusí podařit i v obnošených džínách, ale dobře padnoucí kvalitní oblečení mu v tom může značně dopomoci – zvedá totiž jeho úroveň a důvěryhodnost.
Patří k náležitostem správné etikety i způsob, jak majitel firmy předává podřízeným manažerkám například květiny?
Bezpochyby. Muž by měl být v první řadě gentleman, až poté majitel firmy, ředitel nebo třeba prezident. Muže charakterizují jeho činy, nikoliv postavení, funkce nebo drahé auto. Muž se ke svým podřízeným má chovat s respektem, úctou a pochopením. Chválí veřejně, kárá v soukromí. Majitel firmy by se měl snažit jít ostatním příkladem, a proto záleží i na způsobu, jakým svým zaměstnancům předá květiny. Je důležité si uvědomit, že naši zaměstnanci nejsou pouze čísla na výplatní pásce. Jsou to lidé, kteří pracují pro nás, naši značku, náš sen, a my bychom se podle toho měli také chovat.
Upozornil byste na určité prvky ve vystupování šéfa vůči kolektivu tvořenému převážně ženami?
Myslím si, že dobrému šéfovi by nemělo dělat problém přizpůsobit své vystupování různým příležitostem (porady, prezentace před větším publikem…) nebo třeba skupinám podřízených. Řekl bych, že hodně záleží na dynamice konkrétního kolektivu. Rozhodně by mu ale neměla chybět galantnost.
Nač by „dobrý“ ředitel nikdy neměl zapomínat?
Na fakt, že každý jeho podřízený je zcela jedinečné individuum. Každý denně zažívá své vlastní radosti i strasti, zkrátka život. Dobrý ředitel se o své podřízené zajímá, nejsou pro něj pouze mravenečci, kteří odvádějí práci. Naopak. Dobrý ředitel ví, že pokud jsou jeho podřízení v zaměstnání i doma šťastní, mohou svou práci odvádět jak nejlépe to jen lze.
Kdysi jsem se o tomto tématu bavil s majitelem jedné české firmy. Měl v práci podřízenou, na které si všiml, že do práce přichází zničená, moc toho neodpracuje a opět zničená odchází domů. Zašel tedy za ní a opatrně se zeptal, zda je doma vše v pořádku. Dozvěděl se, že se jim v rodině stala tragická nehoda, o které se nikomu nechtěla svěřit. Dusila to v sobě a myslela si, že to takto překoná. Majitel této firmy byl velice empatický a z našeho rozhovoru bylo znát, že mu na jeho podřízených opravdu záleží. Nabídl jí tedy, aby si vzala tolik volna, kolik jen potřebuje a mohla se s tím v klidu vyrovnat. Zároveň jí nabídl pomocnou ruku – kdyby s čímkoliv potřebovala pomoci, ať se mu ozve. Myslím si, že tohle je perfektní příklad lidskosti, která by neměla nikomu chybět.
A nejhorší prohřešky, jichž se dopouštíme ve firemní komunikaci?
V interní komunikaci někdy chybí dostatek ohleduplnosti, empatie a taktu. Lidé se na pracovišti pomlouvají, což vytváří toxické prostředí. Při externí komunikaci pak bývají mezery v tom, co se sluší a patří například při pracovním obědu.
Můžeme to změnit?
Ano. Každý ale musí začít u sebe, nastavit si zrcadlo. Existuje nespočet skvělých knih zaměřených na osobní rozvoj nebo také různá školení, kurzy a workshopy, kterým se
věnuji i já.
za odpovědi poděkovala Eva Brixi