Magická tajemství Prahy, tak se jmenuje knížka, kterou napsal David Černý a vydal Nakladatelský dům GRADA letos na podzim. A vyšla právě včas. Hodí se do ní začíst v setmělém klidnu listopadového podvečera nebo pozdě v noci, když už všichni doma spí a vám se otevřou nejen stránky této úchvatné publikace, ale i prostor oddat se překvapivým příběhům, které jsou spjaty s českou metropolí. Prožívat zdánlivé náhody, neskutečná dobrodružství, naslouchat hlasu dějin, který o Praze ještě zdaleka neprozradil vše. Zkuste to, přenesete se do dávných časů, opředených pavučinami poznání, jež umocnil David Černý odpověďmi na mé otázky:
Co vás přivedlo do tajuplných zákoutí Prahy?
Narodil jsem se do nich. Mám to štěstí, že jsem se prostě ve staré Praze narodil. Celý život bydlím na Starém Městě pražském. Mnohé příběhy, které vyprávím ve svých knihách, jsem slyšel už jako kluk od svých příbuzných, táty, dědy, různých strýců a tet. Pocházím z rodiny z Petrské čtvrti, která po staletí provozovala pekařství nedaleko Petrské zvonice.
Ve zvonici u kostela pomáhal zvonit i neposedný chlapec, žák místní farní školy, Karel Hynek Mácha, který se tam zranil při pádu z trámu. Jizvy na tváři později v dospělém věku skrýval pod hustým plnovousem. Malý Ignác, později Hynek Mácha, byl snad i spolužákem mého praprapradědečka Jaroslava, pekaře z Petrské čtvrti, se kterým se mohl potkávat nejen ve školních lavicích, ale také právě ve zvonici, v jejíž bráně provozovala rodina obchod.
S naší pekařskou rodinou žila i rodina ježků. Tato roztomilá zvířátka totiž tradičně doprovázela pekaře, protože decimovala pradávné nepřátele pekařů, totiž moučné šváby. Generace lidí a ježků žily ve vzájemné symbióze po staletí, až do roku 1951, kdy komunisti živnost zabavili, posléze krám zavřeli, a nakonec zbořili i celý barák. Kam zmizeli ježci nevím, ale jsem rád, že se zachovaly alespoň příběhy, které mi vyprávěl můj táta, jenž je znal od svého dědy pekaře.
Osudovými cestami se staly uličky naší metropole, v nichž se nacházejí detaily, často těžko vysvětlitelné či historií doložitelné. Proč vás uchvátily právě tyhle střípky někdejšího dění?
Není to tak dávno, kdy mi táta ukazoval niku ve zdivu věže po chybějícím kameni, která sloužila jako polička. Byl to zvláštní pocit, když jsem do ní vložil ruku a přejel po kameni, jako bych se skrz ten kámen spojil s předky. A jako malý kluk jsem chodil se svým prastrýcem po Praze, a kdykoliv jsem ukázal na jakýkoliv dům, byl Sváťa připravený mi o tom domě něco říct. O šlojíři, vyšívaném závoji, který zachránil pana Rotleva, aby nemusel prodat svůj dům nedaleko kostela svatého Havla, o zetlelé ruce chmatákově, která visí na šibeničce v kostele svatého Jakuba, o sovičce na Platýzu, která byla nejstarší dopravní značkou, o obrazu Panny Marie, který připlul po řece při velké povodni. Kterého kluka by to nebavilo?
Po stopách našich předků, po stopách dávných příběhů. Je to spíš dobrodružné než vědecké a poznávací?
Je to velké dobrodružství, při kterém se toho hodně dozvím. Systematické vědy v tom moc není, nepokládám se za historika. Jsem vypravěč příběhů, které slyším i zažívám. Některé věci si musíte chvilku přebrat a pak je prostě přijmout. Po letech jsem navštívil hrobku českých králů pod podlahou svatovítské katedrály. Prohlížel jsem sarkofág Václava IV., na kterém je napsáno královo jméno a pod ním jeho osobní znak ledňáček ve věníku. Tento pozoruhodný ptáček je úzce spjatý s naším městem, jen na Staroměstské mostecké věži jich najdete hned 16. Je to král rybář, strážce největšího tajemství. Pak jsem sestoupil z Hradu dolů k řece, posadil se na lavičku a věřte nevěřte, na zábradlí mola, kde přistávají turistické lodě, jen kousek ode mě přilétl ledňáček. Kluci od vody, kteří vozí turisty, mi sice vyprávěli, že se ledňáček do centra Prahy vrátil, já ho ale viděl poprvé, až když jsem navštívil krále ledňáčka Václava IV. Praha zkrátka přináší nové a nové příběhy.
Myslíte, že bude stále co objevovat?
O tom nepochybuji ani na chvilku. V našem tisíciletém městě se samozřejmě odehrávají nové a nové příběhy, nalézáme stále nová magická tajemství. Jako když se v roce 2004 objevily v Profesním domě na Malostranském náměstí základy prastaré rotundy svatého Václava, o které už si nikdo nemyslel, že ještě spatří světlo světa. Rotunda byla vystavěna na paměť svatováclavského zázraku, kdy se na tomto místě při převážení mrtvého těla svatého Václava ze Staré Boleslavi do Prahy podle legendy procesí zastavilo, neboť koně táhnoucí vůz se svatými ostatky odmítli jet dál. Do pohybu se dali, až když z nedalekých žalářů byli propuštěni nespravedlivě odsouzení vězni. Rotunda byla ještě na vyobrazení Prahy z ro-ku 1606. Pak se po ní slehla zem. Ukázalo se, že její základy byly zahrnuty do stavby jezuitského Profesního domu. Po čtyřech stech let byla rotunda shodou náhod objevena, včetně nádherné středověké dlažby.
V roce 2011 zase objevili pod dlažbou kostela Narození Páně v pražské Loretě kryptu dobrodinců. Našly se v ní malby z roku 1664, s motivy Smrti a Vzkříšení – alegorie Času a pomíjivosti lidského bytí. Hlavní scéna Vzkříšení Lazara byla vytvořena podle Rembrandtova grafického vzoru, a to v době, kdy malíř ještě žil. Jde o jednu z prvních dochovaných reakcí na Rembrandtovo dílo na českém území. Zázraky se v Praze zkrátka dějí pořád.
Temné průchody, sošky opředené tajemstvími, úchvatné stavby, nevysvětlené záhady, co nám sdělují?
Především to, že Praha je starobylé město, ve kterém se rodí, žijí a umírají lidé. Jejich lidské osudy se pak zapisují do paměti města. Když budeme pozorní, můžeme řadu těchto příběhů znovuobjevit. Já jsem například objevil místo, ze kterého můžete spatřit Juditin most, předchůdce Karlova mostu. Juditin most před dávnými staletími vzala v roce 1342 velká voda. Ale v paměti domů a ulic je jeho podoba uchována. Je stále vidět.
Někteří tvrdí, že určité části Prahy vyzařují velmi pozitivní energii. Souhlasíte s tím?
Praha je pozitivní město, není dost velké, aby se v něm člověk ztratil, ale není ani malé na to, aby bylo fádní. A má jednu skvělou vlastnost, že dokáže zpracovat a přivlastnit si jakoukoliv architekturu. Dobře vedle sebe vypadají památky všech možných myslitelných slohů. Baroko si podává ruku s gotikou, klasicizmem, empírem, secesí, kubizmem i novými moderními stavbami. Praha zkrátka přežije všechno a vždy vyjde jako vítězná dáma.
Učíme se z minulosti dostatečně, nebo bychom ji měli studovat bedlivěji?
Historie nás učí mnohému, z mnoha věcí se můžeme poučit, ale zase bychom neměli zůstávat trčet v historii. Je potřeba žít a těšit se z toho, že jsme se narodili na nejlepším místě pro život. Tím nemyslím jen Prahu, ale celý svět.
Jaké místo v Praze je pro vás největším magickým otazníkem?
V Praze jsou místa, která nás propojují s úsvitem českých dějin. Například Svatováclavská kaple je ústředním bodem nejen katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha, ale i Pražského hradu, Prahy a celé země. Jsou v ní uloženy ostatky svatého Václava, v její blízkosti korunovační klenoty a je to bezpochyby nejvelkolepější prostor v Česku. A když si uvědomíte, že na tomto místě se modlili čeští panovníci, že byste se mohli přesunout v čase a potkat Karla IV. nebo jeho syny Václava IV. či Zikmunda, nenechá vás to klidným bez emocí. Rád si v kapli prohlížím i sochu svatého Václava. Antropolog Emanuel Vlček v osmdesátých letech minulého století doložil, že autor sochy Petr nebo Jindřich Parléř použil přímo lebku svatého Václava jako předlohu pro vytvoření světcovy hlavy. Tudíž je jisté, že se můžete podívat do tváře knížete, který byl zavražděn svým bratrem Boleslavem v roce 935 a stal se patronem českého národa. Je to neskutečný zážitek.
A bojíte se někam vstoupit?
Nebojím. Ale k určitým místům chovám velký respekt. Takže když jsem navštívil loretánskou kryptu, velmi silně jsem cítil, že vstupuji do hrobu, takže je třeba ctít pietu posledního místa odpočinku lidí, jejichž jména sice už neznáme, ale kteří také zažívali své pozemské lásky, starosti, naděje…
Věříte, že určitá místa nám cosi sdělují, ale my stále nevíme, co vlastně?
Místa sama o sobě nic nesdělují. Jejich podoba je ale obrazem činnosti lidí, kteří to místo třeba po staletí tvořili. Můžeme, pokud chceme, studovat a zjišťovat, proč to které místo vypadá tak, jak vypadá, a dohadovat se, co nám který symbol sděluje. Je jen na nás, zda nás to zajímá a chceme se na cestu pochopení tajemství Prahy, a nejen jí, vydat. Je to velké dobrodružství, které mě baví. Zvu vás: Pojďte se mnou prožívat magická tajemství Prahy.
ptala se Eva Brixi