Jestli dostáváte rádi knížky pod vánoční stromeček, přejte si jednu, kterou nyní vydalo nakladatelství Smart Press. Jmenuje se Letní a podzimní Tradinář a je z edice Tradinář. Navazuje na čtenářsky úspěšné tituly Tradinář – Rodinný a tvořivý rok plný oslav a rituálů, Vánoční Tradinář – od Dušiček po Hromnice a Jarní Tradinář – od ledna do června. Uzavírá trilogii věnující se podrobněji původním svátkům kola roku a svátkům církevního roku. Vy si je tak můžete připomenout nebo nově objevit a zařadit do života. Autorkami jsou dvě známé osobnosti, farářka Martina Viktorie Kopecká a majitelka jmenovaného nakladatelství Martina Boledovičová, s níž je i následující rozhovor:
Zvyky, tradice, svátky. Ožívají v nás a probouzejí hodnoty lidství. Vy k nim máte obzvláště silný vztah. Proč vás tolik oslovily?
Můj vztah k tradicím se určitě utvářel už v dětství. Pocházím z jižních Čech, kde se dochovaly různé zvyky a tradice předávané z generace na generaci. Maminka zcela přirozeně žila v ročním koloběhu – například vždycky na začátku prosince utrhla větvičku, aby nám do Vánoc vykvetla, a říkala jí Barborka. V únoru smažila koblihy, protože byl masopust, v říjnu zaplétala věnce na Dušičky…
V průběhu celého roku jsme žili v propojení s přírodou i skrze naši zahradu, a to mi pak začalo chybět, když jsem se sama stala maminkou. Začala jsem tedy zvyky a tradice vnášet do života své rodiny. Už od mala jsem vnímala, že jsou propojené s jídlem, obživou, setím i sklízením. Velmi rychle mě to přivedlo i k sousedům, protože většina svátků a tradic nejsou jen rodinné, ale komunitní svátky – třeba takový masopust. Potřeba být v propojení s ostatními lidmi je asi ten prvotní důvod, proč mě to tolik oslovuje. Myslím, že právě to v současné společnosti chybí.
Myslíte, že pomáhají lidem překonávat i určité životní nesnáze, krize, smutky? Nalézat zase správný směr na cestě životem?
Ano, myslím, že díky tradicím můžeme znovu objevit určitý řád i smysl. Původní význam svátků a tradic se totiž nikam nevytratil (je spojený s přírodním cyklem a obživou), jen si každá ideologie (křesťanství, socializmus…) uchopila svátky a tradice po svém a přidala jim jiné významy. Jednotlivé svátky nevnímáme jako celek, což je škoda, protože to komplexní systém je. A právě to nás může v době krize, chaosu a nejistot přivést zpět k jistotě, určitému řádu i smyslu. Můžeme najít kotvu, plánovat, mít se na co těšit a vytvořit si své každoroční rituály – třeba i úplně obyčejné. Myslím, že řád potřebují nejen děti, ale všichni. Také se dříve přirozeně střídala práce a odpočinek, začátek a konec, a to dnes také, myslím, chybí.
Co může jejich znalost a úcta k nim nabídnout dnešní uspěchané generaci?
Jsou to určité hodnoty, které formovaly naši společnost. Máme kořeny, na které bychom neměli zapomínat – je v nich tolik moudrosti. Často pro ni jezdíme k přírodním národům, obdivujeme feng-šuej, ale ty základní principy máme i v našich starých zvycích, jen jsme je v nich „neviděli“.
Můžeme se vrátit k přírodnímu cyklu, k jeho vnímání a k propojení s naším vlastním životem. Propojení můžeme najít nejen s přírodou, ale i s ostatními lidmi. Zvyky a tradiční svátky jsou totiž otevřené pro všechny – mohou se jich účastnit děti i senioři, vzdělaní i nevzdělaní. Dokonce poskytují i jasný termín.
A jak by mohly dávné zvyklosti oslovit lidi z businessu? Šéfy, kteří si bez každodenního stresu neumějí představit večer ani víkend?
Všem může pomoci právě to uvědomění, že nemáme vždy a vše pevně ve svých rukách. Že nelze všechno ovlivnit. Můžeme si také všimnout, že po každé práci následovala oslava. Střídalo se období svátků a příprav na ně s obdobím práce – a dokonce jsou to přibližně stejně dlouhé časové úseky, zhruba 40 dní, které rozdělují svátky kola roku. Oslava a odpočinek jsou stejně důležité jako práce a naši předci to dobře věděli. Například se dodržovala neděle jako den, kdy se opravdu nic nedělalo. Byl to čas pro rodinu, komunitu i duchovno, protože se chodívalo do kostela.
O nutnosti regenerovat organizmus nejrůznějšími metodami se hovoří čím dál častěji, určitě však mohou pomoci právě taková zastavení, jako jsou dožínky, posvícení a hody, které nejsou jen o dobrém jídle a pití či zábavě, ale cizelují i vztahy lidí k sobě, vytvářejí nové vazby a vedou k uvědomění si sebe sama. Dají se v tradicích vidět i tyto souvislosti?
Překvapivě téměř všechny slavnosti nás vedou nejen k sobě samým, ale i k ostatním lidem. Oslava úrody (a tedy i výsledků naší práce) je jedním z důležitých společných rituálů. Není to jen o jídle a alkoholu – bylo to skutečné díkůvzdání, uvědomění si vděčnosti. Peklo se obřadní pečivo z první mouky, které se dělilo mezi všechny přítomné i mezi ty, kteří se přičinili o zdárný průběh sklizně. Každý byl důležitou součástí a byl také oceněn. Například u dožínek se předával dožínkový věnec hospodáři a tento rituál byl spojen s vyjádřením přání dobré budoucnosti i s poděkováním za pomoc a práci při žních. Oslavy sklizní (dožínky, hody, posvícení) byly oslavou celého rodu a širšího společenství – a to lze přenést i do současných oslav jakéhokoli celku.
Určitě je dobré vytvářet si i vlastní rituály, které se opakují. V mnoha zvycích se objevuje tzv. plodonosná magie – například velkým množstvím malých zrnek si symbolicky přitahujeme do budoucna blahobyt a dostatek. Dobrou budoucnost symbolizují i některé tvary, například na obřadních koláčích. Blahobyt pro naše předky představovaly miminka, děti, symboly zdravé přírody (ptáčci, květy, listy). To vše znamenalo hojnost.
I dnes nám to může pomoci – to podstatné je pořád stejné. Nejde o splnění množství často nekonečných cílů, ale o zachování a uvědomění si našich hodnot.
Vaše závěrečná publikace obsahuje také mnoho receptů na koláče, zpracování ovoce a zeleniny. To by mohlo být znamenitou inspirací i pro muže, kteří se vaření, pečení či zavařování věnují stále více právě proto, že si tak „vyčistí hlavu“ a přijdou na jiné myšlenky. Co byste jejich pozornosti tedy doporučila?
Mužům bych doporučila sklizeň ovoce. Třeba takový vysoký strom plný jablek – pro jeho očesání je potřeba fyzické síly a zdatnosti. Nejde jen o výsledek, protože pár jablek lze koupit kdekoli, ale jde o to ukázat dětem, že je potřeba pomoci ostatním (třeba babičce nebo sousedce) a že dohromady to může být zábava. Takové drobnosti pak tvoří reálný život – třeba pak sousedka za odměnu přinese štrůdl. A děti pak zajdou na koledu při Velikonocích… Pro vyčištění hlavy je ideální vyrazit do lesa na houby. A pokud chcete udělat něco konkrétního doma v kuchyni, můžete si naložit vlastní kysané zelí na celou zimu nebo připravit pickles. Takhle jsme nakládali několikrát zelí se svými přáteli.
A zkoušíte sama podle některých návodů péct a tvořit? Jde vám to?
Ano, peču a vařím často a docela ráda. Dokonce to i ráda jím. Bohužel mi chutná opravdu všechno, a i když jen píšu o těch báječných koláčích, mám na ně strašnou chuť. S každou knížkou přiberu pár kilo. Díky Tradinářům jsem začala oživovat některé maminčiny recepty, na které jsem už zapomněla. Třeba kosmatice – smažené květy černého bezu, jihočeské zelňáky nebo zelnici z bílého zelí, a k tomu brambory na loupačku se smaženou cibulí. A borůvkové koláče z tenoučkého kynutého těsta. Úplně obyčejné věci, které skoro nic nestojí, přitom jsou to skutečné pochoutky. Možná právě proto, že bez kvete jen pár týdnů v roce, borůvky musí někdo nasbírat…
Nebo i díky té chuti, kterou známe z dětství a která nám dokáže připomenout osobu, která nám tyto dobroty chystala. Nebo třeba léto, prázdniny a vůni rybníků.
Jaký svátek či obyčej vám v období, které kniha mapuje, nejvíce přirostl k srdci?
Objevila jsem pro sebe posvícení, a dokonce jsme tak oslavili 80. narozeniny mého tatínka. Posvícení je takový protipól k masopustu – masopust probouzí klíčky v zemi a otevírá zemědělský rok, posvícení ho naopak uzavírá a oslavuje hojnost, úrodu a dary, které jsme během roku dostali. Posvícení bylo také setkáním celého rodu. K posvícení patřilo i vzpomínání na předky – na tzv. pěkné, zlaté nebo sousedské hodince se sešli sousedé v hospodě, tančilo se a hodovalo. Na začátku tohoto setkání se zapálily svíčky – věřilo se, že to jsou duše předků, kteří se přišli podívat na své potomky a radovat se z posvícení spolu s nimi. I to jsme na rodinné oslavě udělali. Posvícení se na Moravě říká hody, bývají spojené s krojovaným průvodem. Musím říct, že je krásné to zažít a vidět, jak se mládež – chasa – ujímá celé organizace a hrdě prochází celou obcí. Je vidět, že jsou to živé tradice a že mladé baví úplně stejně jako kdysi jejich dědečky.
Ale asi největší zážitek jsem měla z pouti do Žarošic, kterou jsem šla s farníky z Dolních Bojanovic jednu zářijovou sobotu. Pouť jako cestu k sobě bych doporučila každému. Možná i víc než tu sklizeň nebo pečení!
Vaše kniha, takové výjimečné dílo, si přímo říká o to, aby se z něj stal vánoční dárek, třeba i firemní, kterým lze potěšit obchodní přátele, management, ocenit jím výjimečné zaměstnance. Kde všude lze knížku koupit?
Knížky by měly být dostupné v každém knihkupectví. Nejvíc ale podpoříte malé nakladatele, jako je to naše, když je zakoupíte přímo přes jejich vlastní e-shop. Podnikání v knižním oboru, kde už prakticky neexistují nezávislí knihkupci, je velmi složité. I proto je přímý nákup velkou pomocí z hlediska cashflow – první peníze za prodané knihy přes distributory totiž vidíme až tři měsíce po nákupu knihy.
A jak se díváte na novodobé zvyky, které své kořeny teprve vytvářejí? Vznikají nejrůznější nové svátky, opakovaná setkávání se, festivaly, trhy s rozmanitým podtextem, gastronomické soutěže… O nich by mohla být třeba další knížka…
Mám ráda všechny svátky, zvyky a akce, které tmelí lidi dohromady. Zároveň si ale myslím, že je jich někdy až příliš mnoho. Každá akce vyžaduje určitou energii, nejen k jejímu uspořádání, ale hlavně k jejímu udržení – jen tak se totiž může stát tradicí. Novodobé tradice mi nevadí, často se navíc vztahují i k těm původním, i když si to třeba ani neuvědomujeme.
za odpovědi poděkovala Eva Brixi