Přiznávám. Často jednám pod vlivem emocí, držím se jich, rozum nechci pustit ke slovu. Jsem tvrdohlavá. Přináší mi to zvláštní pocit rozkoše, adrenalin i prostor napravovat chyby, které jsem udělala. Líbí se mi to a povzbuzuje mne to. Právě ony mi přinášejí spousty dobrého a užitečného přesto, že mne už také připravily o dost peněz. Nejsem jejich otrokem, ale snažím se je zapojit do života více, než je patřičné, jako dobrého sluhu, jako roztleskávače. Doposud jsem si myslela, že sázet na vlastní já propletené emocemi je úžasné a originální. Nová knížka Jana Urbana Ekonomické instinkty, již vydal Nakladatelský dům GRADA, mne však trochu umravnila. Na emocích sice stojí svět, ale člověk by je měl umět krotit.
V anotaci k této knize se uvádí: Myslíte si, že se při rozhodování o penězích chováte racionálně? Pak vás tahle kniha nejspíš překvapí. Většinu finančních rozhodnutí totiž neřídí chladný rozum, ale emoce, intuice a nenápadné myšlenkové zkratky, o nichž často nemáme ani tušení. Právě proto kupujeme věci, které jsme vůbec nechtěli, držíme se špatných investic, opakujeme stále stejné chyby a děláme pracovní rozhodnutí, která nám zpětně připadají nepochopitelná. Tato publikace vás provede zákulisím lidského uvažování v ekonomickém světě. Srozumitelně a na konkrétních příkladech ukazuje, jak naše mysl funguje při utrácení, spoření, investování i volbě práce a kariéry. Odhaluje, proč má forma sdělení často větší sílu než samotná fakta, jak snadno podléháme tlaku okolí, momentální náladě nebo falešným autoritám – a proč nás to stojí peníze, čas i energii. Autora, Jana Urbana, jsem nakonec poprosila o rozhovor:
Je pravda, že máme emocí víc než rozumu?
Biologicky vzato jsme v podstatě „emocionální stroje, které se občas pokoušejí myslet“. Náš limbický systém, tedy místo v mozku, kde „sídlí“ emoce, je evolučně mnohem starší a rychlejší než šedá kůra mozková zodpovědná za logiku. Většina našich každodenních rozhodnutí proběhne dříve, než si to náš rozum vůbec uvědomí. V ekonomickém životě to znamená, že nejsme pověstným Homo economicus, tedy člověkem, který vše racionálně zvažuje, a chyb se ve svém uvažování dopouští jen výjimečně. Jsme bytosti ovládané instinkty, které si svá emociální rozhodnutí spíše jen dodatečně racionálně zdůvodňují, mnohdy tak, aby to nevypadalo, že jsme se rozhodli příliš rychle či impulzivně. Emoce však nejsou slabost, ale často i výhoda, a je to náš základní „operační systém“.
Moudří a zkušení investoři radí těm ostatním, aby se při rozhodování o tom, kam vloží své peníze, řádně zklidnili a nejednali pod vlivem nadšení, euforie, přání. Proč jsou v tomto případě city na obtíž?
City jsou na finančních trzích jako špatný rádce, který vám do ucha šeptá „teď, nebo nikdy“. Euforie nás zaslepuje vůči rizikům, zatímco strach nás nutí prodávat ve chvíli, kdy bychom měli zachovat klid. Emoce nás totiž nutí reagovat na okamžité podněty, zatímco úspěšné investování vyžaduje dlouhodobý nadhled.
Když investujeme pod vlivem emocí, nekupujeme akcie nebo nemovitosti, ale vlastní naději nebo úlevu od úzkosti. To je drahý koníček. Klid a odstup jsou v ekonomice nástroje, které nám dovolují vidět čísla tam, kde ostatní vidí jen své sny nebo noční můry.
Znamená to, že emoce do ekonomického světa vůbec nepatří?
Naopak, bez emocí by se ekonomika zastavila. Emoce jsou motorem ambicí, inovací a odvahy riskovat. Kdybychom byli čistě racionální, nikdo by si pravděpodobně neotevřel malou kavárnu s nejistým ziskem jen proto, že miluje vůni pražené kávy a kontakt s lidmi. Právě vášně hýbou trhem. Důležité je však emoce v ekonomice „ochočit“. Musí sloužit jako palivo, nikoliv jako kormidlo. Zatímco nadšení nás může motivovat k projektu, k jeho řízení už potřebujeme chladnou kalkulaci. Ekonomický svět je tedy tancem mezi ohněm v srdci a ledem v hlavě.
A co intuice? Mnozí jí nevěří, ale řada lidí na ni spoléhá…
Intuice není žádné kouzlo, je to v podstatě „zkomprimovaná zkušenost“. Náš mozek bleskově vyhodnotí tisíce drobných signálů, které jsme zažili v minulosti, a vyplaví pocit – buď nás to táhne vpřed, nebo nás mrazí v zádech. V businessu může být intuice neuvěřitelně silným nástrojem pro rychlé rozhodování.
Má to ale háček: intuice funguje skvěle tam, kde máme letité zkušenosti. Pokud začátečník na burze „cítí v kostech“, že cena poroste, není to intuice, ale pouhé přání. Skutečná ekonomická intuice je tichý hlas experta, který už ví, jak vypadá průšvih, dřív než se objeví v grafu.
Jak je to s nakupováním potravin, oblečení, aut, módních doplňků? Tady používáme rozum, nebo spíše podléháme mámivým reklamám, vzhledu?
Tady rozum často prohrává na celé čáře. Moderní marketing je v podstatě psychologický útok na naše instinkty. Kupujeme si auto, protože v nás probouzí pocit statusu a svobody, ne proto, že má o deset litrů větší kufr. Oblečením si nekupujeme látku, ale identitu – obraz toho, kým bychom chtěli být. I u potravin rozhoduje „instinkt lovce a sběrače“, který reaguje na slevové cedule nebo lákavé obaly. Rozum nastupuje až u pokladny, kdy si musíme vysvětlit, proč jsme utratili dvakrát víc, než jsme chtěli. Přiznat si, že nakupujeme srdcem, je první krok k tomu, jak mít peněženku pod kontrolou.
Kdybychom neměli tolik emocí, šetřili bychom víc časem? Nebo lépe – uměli bychom s ním efektivněji nakládat?
Čas je ta nejvzácnější komodita, kterou máme, a naše emoce jsou největšími zloději času. Prokrastinace není lenost, ale emocionální neschopnost vypořádat se s nepříjemným úkolem. Strach z chyby nebo touha po okamžitém uspokojení nás nutí pálit drahocenné hodiny u nepodstatných věcí. Bez emocí bychom sice byli efektivní jako švýcarské hodinky, ale otázkou je, k čemu by nám ten ušetřený čas byl. Emoce sice časem plýtvají, ale zároveň mu dávají obsah. Efektivita bez prožitku je jen prázdná tabulka v Excelu. Cílem není emoce odstranit, ale nenechat se jimi při práci rozptylovat.
Někteří odborníci tvrdí, že toto století je a bude stoletím emocí. Myslíte si to také?
Rozhodně. Žijeme v éře „ekonomiky prožitku“. Technologie a automatizace vyřešily naši potřebu věcí, teď toužíme po pocitech. Už si neplatíme jen za kávu, ale za atmosféru. Firmy už neprodávají produkty, ale příběhy. Kdo dnes neumí vyvolat emoci, ten v ekonomické soutěži neexistuje. Zároveň se emoce staly hlavní měnou v politice a médiích. Algoritmy na sociálních sítích jsou nastaveny tak, aby v nás vyvolávaly hněv nebo nadšení, protože to nás udržuje v pozornosti. Toto století nás prověří v tom, zda dokážeme své emoce v tomto digitálním hluku ukočírovat, nebo se jimi necháme zcela pohltit.
Co kdybychom na ně více sázeli v době, kdy stonáme a rádi bychom se co nejdříve uzdravili? To by přece muselo fungovat, ne?
V medicíně, stejně jako v ekonomice, hraje nastavení mysli obrovskou roli. Placebo efekt je jasným důkazem, že když mozek „věří“ v uzdravení, tělo začne produkovat chemii, která mu pomůže. Pozitivní emoce snižují stresové hormony, které jinak blokují imunitní systém. Sázet čistě na city bez odborné péče by ale byla hazardní hra se životem. Emoce jsou v léčbě skvělým spojencem, jakousi „investiční pobídkou“ pro naše tělo, ale základem musí zůstat fakta a ověřené postupy. Uzdravení je kombinací moderní vědy a vnitřní síly chtít být v pořádku.
Emoce řídí naše životy mnohem více, než jsme ochotni a schopni si přiznat. Jsou ale krásné. Máme je brzdit? Jak vlastně?
Brzdit emoce úplně by znamenalo přestat žít. Klíčem není represe, ale sebereflexe. V Ekonomických instinktech se snažím ukázat, že stačí vteřina pauzy mezi impulzem a akcí. Když pocítíte nával vzteku, euforie nebo touhy něco okamžitě koupit, zeptejte se sami sebe: „Proč to cítím?“ Tento jednoduchý vnitřní dialog vytvoří prostor pro rozum. Je to jako mít v autě brzdu i plyn. Plynem jsou naše emoce, které nám dodávají energii, ale bez brzdy v podobě kritického myšlení dříve či později narazíme. Brzdit tedy znamená spíše korigovat směr, ne zastavit motor.
Vy sám jim dokážete uniknout, zbavit se jich, když vás ženou do nějaké pasti?
Ani já nejsem robot a občas se do pasti svých vlastních instinktů chytím. Rozdíl je možná jen v tom, že si tu past uvědomím dřív. Když cítím, že dělám rozhodnutí pod tlakem nebo v afektu, naučil jsem se odložit ho na druhý den. Spánek je nejlepší filtr na emoce. Uniknout emocím nelze, ale lze je „přenastavit“. Když mě emoce ženou do pasti, snažím se na situaci podívat jako nezávislý pozorovatel. Pomáhá mi humor – zasmát se vlastní pošetilosti je nejrychlejší cesta, jak emoci vzít její destruktivní sílu a vrátit se k rozumu.
A řídíte se tím, co předkládáte v této publikaci?
Snažím se o to, protože vím, jak drahé jsou chyby napáchané neřízenými instinkty. Publikace pojmenovaná Ekonomické instinkty není jen teorií pro ostatní, ale manuálem, který jsem psal i pro sebe. Pomáhá mi to zůstat nohama na zemi, když se trhy zblázní nebo když mi reklama tvrdí, že bez nového telefonu nebudu šťastný.
Samozřejmě jsou dny, kdy emoce vyhrají, a to je v pořádku. Důležité je, aby ty racionální dny převažovaly tam, kde jde o budoucnost, zabezpečení rodiny a dlouhodobé cíle. Člověk musí být k sobě upřímný – vím, kde jsou mé slabiny, a díky své knize s nimi umím lépe pracovat.
Většina manželství vzniká na základě emocí. Láska, náklonnost, přitažlivost, to jsou veledůležité city. Hlavou se srdce těžko kočíruje. Korigoval byste vztah rozumem?
Láska je jediná „investice“, kde je stoprocentní emocionální vklad v pořádku. Nicméně i v manželství existuje ekonomika vztahu. Rozum do vztahu patří ne jako cenzor citů, ale jako jejich ochránce. Pomáhá nám řešit praktické otázky bydlení, financí a výchovy, které by bez rozumného základu mohly tu krásnou emoci lásky postupně udusit.
Korigovat vztah rozumem znamená vnímat, zda jsou naše hodnoty a životní směřování v souladu. Emoce nás svedou dohromady, ale rozum nás tam udrží i v dobách, kdy prvotní vášeň opadne. Je to jako stavba domu: láska je to, proč v něm chcete bydlet, ale rozum je ta statika, díky které na vás nespadne střecha.
Forma prodává obsah, to víte moc dobře, vždyť jste se dříve pohyboval na půdě médií. Jak žít a nepřehánět?
V médiích i v ekonomice platí, že obal je často důležitější než obsah. Žijeme v době „předvádění se“, kde sociální sítě vytvářejí iluzi dokonalých životů. Nepřehánět znamená uvědomit si, že naše hodnota není definována značkou hodinek nebo počtem lajků. Je to o nalezení vnitřní rovnováhy.
Cesta, jak z toho ven, vede přes skromnost a vědomou spotřebu. Stačí si uvědomit, že v honbě za formou nám často uniká samotná podstata života. Méně je v tomto případě skutečně více – méně harampádí znamená více klidu, méně předstírání znamená více svobody. Žít „tak akorát“ je tím nejlepším ekonomickým instinktem ze všech.
otázky připravila Eva Brixi