Firmy investují do školení obrovské peníze, ale skutečný růst zaměstnanců často nepřichází. Proč? Protože rozvoj není jen o dovednostech, ale o postoji, vnitřní motivaci a ochotě překročit vlastní komfortní zónu. Tam, kde končí tabulky a osnovy, začíná opravdová změna.
Všichni chceme růst – jako odborníci, ale i jako lidé. Přesto se ve firmách často zaměřujeme spíše na technické dovednosti a zapomínáme na to nejdůležitější: postoj, smysl a vnitřní motivaci. Bez nich ale žádné školení nemá skutečný dopad. Každý člověk stojí na třech základních pilířích: sám sobě, svém sociálním zázemí (rodina, přátelé) a práci. Právě proto má práce obrovský vliv na to, jak se cítíme a rozvíjíme. V ideálním případě by měla přispívat nejen k našim dovednostem, ale také k našemu vnitřnímu růstu – tedy cestě k pochopení sebe sama.
Školení nestačí. Potřebujeme změnu postoje
Spousta lidí zná ten pocit: prošli několika školeními, workshopy, načetli desítky návodů, ale v praxi se nic nemění. „Skutečný rozvoj totiž začíná až ve chvíli, kdy se člověk otevře změně postoje. Bez toho žádná nová znalost nefunguje. Můžeme si přečíst vše o zdravém životním stylu, ale pokud náš postoj je „začnu příští týden“, ke změně nikdy nedojde. Přitom postoj bývá ve vzdělávání často přehlížen,“ říká Irena Vrbová, zakladatelka konzultační společnosti Porto, která se zabývá vzděláváním a rozvojem majitelů a manažerů menších a středních firem.
Zranitelnost jako předpoklad změny
Rozvoj člověka přitom nenastává v komfortní zóně. Vyžaduje ochotu být zranitelný – přiznat si, že něco nevím, něco neumím, něčemu nerozumím. „Mnoho lidí (a často i lektorů) s tím neumí pracovat, protože to vyžaduje citlivý přístup a důvěru. Do hloubky osobního rozvoje se obvykle nedostanete v příliš „utaženém“, často v korporátním prostředí. Je zde menší ochota sdílet, otevřít se a jít opravdu „na dřeň“. Bez projevení zranitelnosti ale není skutečný posun možný,“ upřesňuje Irena Vrbová.
V korporátu podle ní vidíme i jiný fenomén – v nabídce je sice široká paleta školení, ale mnoho zaměstnanců je už „přeškoleno“. Proto po absolvování dalšího a dalšího workshopu mají lidé pocit, že jim to nic nepřineslo. „Mají sice znalosti, ale chybí jim prostor pro změnu. Chceme-li skutečně rozvíjet lidi ve firmách, musíme se odvážit jít hlouběji. Školení nejsou cílem – jsou jen nástrojem. Cílem je růst. A ten začíná uvnitř,“ vysvětluje Irena Vrbová.
Firmy by se měly raději zaměřit nejen na školení dovedností, ale i na podporu vnitřního růstu. Důležité je také vybírat lektory, kteří umí pracovat s postojem a bezpečně vést skupinu i jednotlivce do hloubky. Neméně důležitá je ze strany vedoucích nebo vedení podpora takové firemní kultury, kde je zranitelnost brána jako síla, ne slabost. „Šéf, který dokáže otevřeně sdílet své vlastní nejistoty, chyby nebo limity, dává ostatním „povolení“ dělat totéž. Právě taková atmosféra důvěry a autenticity vytváří prostor pro hlubší spolupráci, učení a posun, protože lidé se už nemusí bát přiznat, že něco neví, potřebují pomoc nebo se chtějí posunout jiným směrem. Zranitelnost není opakem profesionality – naopak, je předpokladem opravdového a udržitelného leadershipu,“ uvádí Vrbová.
V menších firmách sice často nebývá tolik školení jako v korporátech, ale jejich síla spočívá jinde – v atmosféře, která bývá osobnější, méně formální a často i otevřenější. Právě tato blízkost a nižší míra hierarchie umožňuje lidem častěji sdílet své myšlenky, nejistoty nebo obavy bez strachu z posuzování. I když to neplatí univerzálně, v mnoha menších firmách panuje větší ochota jít do zranitelnosti. A právě z takové otevřenosti pak může vzniknout růst – nejen profesní, ale i osobnostní.
„Výhodou je, když jsou zaměstnanci otevření nejen novým informacím, ale hlavně novému pohledu na sebe. Vnitřní růst není o „měnění sebe sama“, ale o hledání svého pravého já. Když se nebudou bát výzev, zjistí, že za hranicí komfortu čeká ten největší posun,“ říká Irena Vrbová.
Motivace není jen o výplatě
Na závěr je třeba zmínit ještě jednu důležitou oblast: finanční motivace. Mnoho firem si myslí, že když zaměstnance dobře platí, zaměstnanec bude automaticky spokojený. Jenže spokojenost nerovná se motivace. Zatímco spokojený zaměstnanec je rád, že má práci, motivovaný zaměstnanec ji chce dělat naplno. Chce růst, hledat nové cesty a být součástí něčeho smysluplného. „Motivace vzniká tam, kde se člověk cítí oceněný, může se rozvíjet a jeho práce má pro něj hlubší význam. A z toho těží celá firma,“ dodává Vrbová.
(tz)