Matematika – tolik vážená, a přesto tolik obávaná. Dodnes nechápu proč. Pravda, již nevím, co se skrývá za odbornými výrazy rovnic studentského života, s láskou však vzpomínám na množiny gymnázia. A také na dvousemestrální předmět logiku, kdy mi přišel k závěrečné zkoušce na fakultě žurnalistiky na pomoc kamarád z jiné vysoké školy převlečený za slečnu…
Strategie budoucího trapasu spočívala v tom, že mělo mást moje příjmení, z něhož se nedalo rozpoznat, zda jsem žena či muž; celé to dopadlo nakonec víc než úsměvně. Kantor nevěděl, koho vlastně zkouší, kamarád zas neuměl včas rozpoznat, zda hraje ženu či muže ve vazbě na mne a moje příjmení, a já tu šlamastiku zachraňovala tak, že jsem čmárala jakési protínající se kružnice, na nichž jsem vysvětlovala něco, co nemělo logiky ani za mák. V odvážném divadle, které se mi vymklo z rukou, jsme se nevyznali posléze ani jeden, když jakási Brixi stála před profesorem a jakýsi Brixi z učebny vykřikoval formule jen zdánlivě podobné definicím. Dostala jsem za dvě jen proto, abychom to měli všichni tři už za sebou. A tak – mnoho pestrosti mi přinášela matematika po dobu studií, avšak i na základce se děly věci. Na začátku hodiny matematiky se naše učitelka místo zápisu do třídní knihy chopila našich tváří, každému vypálila preventivně facku a zkoušení začalo. Přesto vím, že matematika pro mne byla vědou, která mi nabízela nekonečno abstraktna, v němž se dalo snít, vítězit i předvídat.
Je krásná a není těžká
Titulek se nevztahuje k hodnocení nějaké dámy v blízkosti ředitele Wichterlova gymnázia v Ostravě-Porubě PaedDr. Antonína Balnara, Ph.D. Pokud vás to přeci jen napadlo, je to patrně proto, že máte smysl pro humor, a také by to mohl být důkaz skutečnosti, že je titulek zvolený správně – upoutal. A to je dobře. Na vysvětlenou tedy jen to, že se těch pár titulkových slov nevztahuje k žádné miss, baletce nebo manželce přítele, ale k matematice. Antonín Balnar o ní vypovídal s vtipem, nadhledem i přehledem. Když se do jeho slov pozorně začtete, zjistíte, že ředitel gymnázia je prototyp potřebné a hledané školní autority:
Vzpomenete si, kdy jste si nedokázal něco spočítat? V dnešním sofistikovaném světě to může být nepřehledná účtenka za nákup stejně tak jako souhrn bankovních poplatků, nástrahy daňového přiznání ani „nepočítám“…
V přeneseném slova smyslu se pochopitelně někdy nedopočítám, nebo naopak se přepočítám. Matematicky to se mnou zase tak špatné není. Jen se mi už vytváří dost silný blok na počítání věcí, které je počítat zbytečné. Byrokracie na školách narostla do neskutečných rozměrů a schopní lidé, kteří se ve vzdělávání chtěli realizovat, odcházejí, protože jim právě na to vzdělávání nezbývá čas a energie. To se děje na všech typech škol. Daňové přiznání je ještě krásné. Tři čtyři formuláře a je to tam. Zatím v něm nevykazujeme podpořené osoby, monitorovací indikátory, gigajouly, počet recyklovaných papírů na jednoho učitele, objem půdy ani přepočtený počet pedagogů vyučujících německý jazyk, kteří jsou kvalifikovaní, avšak ne aprobovaní…
Vaše gymnázium proslulo zaměřením se na matematiku, obor, jehož se mladší generace stále bojí. Proč pořád tolik strachu? Proč se lidé matematice vyhýbají? Cožpak je mýtus složitosti tak silný?
Matematika se nedá naučit jinak, než že spočítáte sto příkladů a sto první vám pak půjde skoro sám. Musíte ji pochopit. Musíte přemýšlet. Je to jeden z mála předmětů, který rozvíjí myšlení a ne jen paměť. A to může bolet.
Jsem přesvědčený o tom, že standardní student gymnázia by s učivem matematiky problém mít neměl. Matematika je neprávem démonizovaná. Je jasné, je krásná a není těžká. Za tím si stojím.
Vzdor vůči této vědě vychází určitě z mnoha společenských kořenů a někdy i špatné motivace ve škole. Jak to vidíte?
Máte naprostou pravdu. Situaci nepomáhají ani populární a „populární“ osobnosti předhánějící se v konstatování, že matematiku zavrhli po prvním týdnu v první třídě. Na druhou stranu musím upřímně říct, že matematika „přichází“ o své studenty i tím, že dnešní mládež má mnoho jiných lákadel, která kdysi nebyla. A všechno se pak stihnout nedá. Ať to je studium jazyků, informatiky, dějepisu nebo chemie. V minulém režimu měla matematika výhodu nadčasovosti. Stát ji nemohl zneužít, je „čistá“. Jen 17. listopad byl v říjnu.
Když jsem studovala na gymnáziu, měla jsem velké štěstí. Náš matikář byl vynikající pedagog, který rozuměl duši studenta i jeho zranitelnosti či potřebě provokovat. Pochopil, kdo jsem, když jsem mu místo výsledků rovnice napsala básničku a pouštěl mne fotit, jakmile napadl v horách sníh, abych to stihla, než mi roztaje. Nemučil mne výčitkami, když jsem nevěděla, jak dál. Tušil, že se látku naučím a že je to metoda, která na mne platí. Rozhodně mi matematiku nenutil ani z ní neudělal nenáviděný předmět. Mám k ní úctu právě díky tomu kantorovi…
Když nepomůže vysvětlování, přemlouvání a rady, pak je tady už jedině osobní příklad. Pomůže, i ten špatný. Osobnost pedagoga je nenahraditelná. Charisma, životní postoje a zkušenosti. Školy mají stejnou legislativu, stejné peníze a vybírají studenty z jednoho pytle. Liší se lidmi, kteří je vytvářejí. Škola není budova, škola jsou lidé v té budově.
Mám podobnou zkušenost jako vy. Jsem ředitel na škole, kde mě mí podřízení učili a zkoušeli u maturity. Jsou to silné osobnosti. Zvládli jsme to. To oni mě naučili, co umím. Všichni chceme, aby naši studenti byli lepší než my. Jinak by na větvích už nebylo k hnutí.
Stali jste se pořadatelem Ústředního kola Matematické olympiády kategorie A (matematika) a P (programátoři). Jaké máte jako ředitel školy v souvislosti s tímto projektem přání?
Léčím si komplex. Nikdy jsem se do tohoto kola neprobojoval. Zápolil jsem spíše v chemii a zeměpisu. Mé přání bylo, aby mezi finalisty byl aspoň jeden náš student. Povedlo se. S nadšením jsem si přečetl výsledkovou listinu krajských kol, kterou mi předseda Ústřední komise MO doc. Šimša poslal. Máme želízko v obou kategoriích. Vše ostatní bude navíc.
Mé druhé přání bylo ukázat zbytku republiky, kde je centrum techniky, průmyslu a know-how. K soutěži se čelem postavil Moravskoslezský kraj, město Ostrava i naše obec Poruba, Vysoká škola báňská-TU, Svaz průmyslu a dopravy ČR i spousta firem, jako ArcelorMittal, Dalkia, Tieto či Kvados. A to je ohromná síla. Wichterlovo gymnázium vytváří mezi všemi partnery most, který je spojuje a v tuto chvíli moderuje vzájemné kroky dovnitř i vně. Už nyní jsme domluveni, že naše proklamace podpory technického vzdělávání tímto neskončí. Plánujeme konferenci a jiné zajímavé projekty.
Slogan matematika se vrací domů má napovědět něco o tom, že vztah k technickému a přírodovědnému vzdělání se konečně kultivuje a že to má vztah i k průmyslové tradici Ostravska. Kdo je autorem sloganu a jak se vlastně zrodil?
Ten slogan má symbolizovat dvousetletou průmyslovou tradici pomezí Moravy a Slezska, současnou pozici Ostravy jako centra mnoha moderních IT nadnárodních firem i trochu naší školy. Zrodil se tak, že mě napadnul. Protože jsem jím všechny v týmu překvapil, měl jsem náskok. A pak už byl všude, tak jsme ho tam nechali. Snad je výstižný, trefný a zapamatovatelný. Hovoříte o něm i vy. To mě těší!
Matematická olympiáda má významnou záštitu řady osobností. Jak jsou ony na tom se znalostmi matematiky? Nechystáte pro ně kvíz, anketu se záludnými otázkami, besedu se studenty na téma legrace v matematice?
To je vynikající nápad! Nejsem si však jistý, zda by ho takto hodnotily i tyto osobnosti. Je skvělé, že nám dokážou a chtějí pomoci, i když matematika není třeba ten jejich původní obor. To svědčí o jejich zdravých názorech.
V pedagogice nemám záludné otázky rád. Je to nefér. Ono celá pedagogika je tak trochu divadlo. Učitel při zkoušení dělá, že to nezná, tak se na něco ptá. Žák stejně umně mnohdy předstírá, že to ví! Mě třeba vůbec nebaví zkoušení. Jsou to vzájemná muka.
A dovolte mi jednu malou poznámku: pana Roberta Szurmana jste se ptala, zda si myslí, že 1+1 bude stále dva. To přece ale už dávno neplatí! V binární soustavě to je třeba 10.
Polemika redakce
Jak je to s příkladem 1 + 1 = 2
Když vedle sebe položíte jeden rohlík a druhý rohlík, vyjde vám, že máte na stole dva rohlíky. Mě neošálíte! Skutečnost, že máte rohlíky dva, poznáte podle toho, že když sníte jeden rohlík, budete méně hladový. Když sníte i ten druhý, budete zasycen. Jedničky a nuly se však nenajíte. Když sníte jedničku a budete si chtít přidat, pozřete ještě nulu, ale tím se nepřejíte, protože vlastně nesníte nic. A kde je ta vaše desítka, no? Když vedle sebe položím rohlík a nic, zbyde mi zase jen rohlík. Takže sečteno a podtrženo – ve světě hmotném a hladovém platí, že 1 + 1 jsou dvě. Ale ve světě, který je abstrakcí pojmů k pojmenování procesů myšlení, které nám přinášejí uspokojení v civilizační cestě k pozemskému blahobytu, jež jsme se naučili vnímat jiným systémem, než je hlad a potřeba ho ukojit, tam samozřejmě platí úplně jiné domino! Ale jak to myslel Robert Szurman, to vlastně nevím… Patrně otevřel novou rovnici kvality, jejíž řešení je na spadnutí!
Co mají vaši studenti dnes v malíčku a oč jsou v matematice dál než jejich dědové?
Zorientovat se v dnešním světě není pro studenty vůbec jednoduché. V tom jsou určitě dál. Množství vjemů, informačních kanálů a možností uplatnění je nepřeberné. Musí umět to informační znečištění filtrovat. V matematice však dál než jejich dědové nejsou. A to je škoda a chyba. Nejsem děd, ale kvadratickou rovnici jsem se učil v 7. třídě. Neměl jsem devítku. Dnešní studenti se to učí až na gymnáziu. Reforma regionálního školství se nepovedla. Osnovy se neměly opouštět.