Umím si plnit i malé cíle a sny

Do Českého porcelánu v Dubí jsem tentokrát odjížděla s blokem detailně připravených otázek, aby odpovědi generálního ředitele a předsedy představenstva Ing. Vladimíra Feixe byly posléze těmi, jež budou přesně charakterizovat osobitost muže, jehož odkaz a poselství manažerského umění v jednom dějiny těžko napodobí. Vladimír Feix totiž letos v červnu oslavil neuvěřitelných 86 let a ve stále svěží kondici řídí firmu, která proslavila český porcelán na celé zeměkouli. Záhy jsem zjistila, že v přítomnosti tohoto kapitána průmyslu je lepší naslouchat než se ptát.

Když v dubnu na Hradě přebíral ocenění Čes­ké manažerské asociace Manažer čtvrtstoletí v rámci 25. výročí trvání prestižní soutěže MANAŽER ROKU, a na pódiu ve Španělském sále přistoupil k mikrofonu, rozhodl se náhle raději ke všem 300 kolegům podnikatelům a manažerům promluvit bez techniky. Je zvyklý velet, ukřičel to. Dlouho jsme mu tleskali. Nač všichni od té chvíle rádi vzpomínáme? Třeba na jeho větu: „Když jsem se ptal prvorozeného syna, co udělá, že totiž nastala doba, aby role ředitele přešla na rodinného pokračovatele, odpověděl mi: „Tati, ale já jdu přece příští rok do důchodu!“ Generační cynizmus, nebo pravda, která si žádá komentáře? Úsměvná historka, za níž stojí tolik práce a nejrozmanitějších aktivit pro „porcelánový business“, jaké si jen málokdo dokáže představit.

Má smysl mluvit o úspěchu?

Ano, ale s pokorou. Za náš úspěch v dnešní době považuji třeba to, že se již 12 let samofinancujeme. Tedy neriskujeme, že bychom se dostali do situace, že by nebylo na splácení úvěru, pokud bychom si ho vzali. Řekl bych, že je to skoro těžší než shánět zakázky.

Co se vám v životě povedlo?

Má to několik pohledů. Když jsem jako učeň-modelář první den 1. září 1947 nastoupil do provozu, byl jsem přidělen do odborné péče Němci panu Alfredu Stelmacherovi. Já, který byl protiněmecky vychován, neboť můj otec byl sudetský rodák s neblahými zkušenostmi. V době Protektorátu jsme bydleli ve vesnici Horka poblíž Ležáků a já, jako desetiletý kluk, jsem sledoval průjezdy autobusů s dětmi z vypálených Ležáků.
Pan Stelmacher, co by odborník, nepodléhal odsunu a jako, do konce války, majitel porcelánky Amphora v Teplicích byl pro mne tím nejlepším odborným učitelem. Ve snaze mne plně zasvětit do tajů výroby porcelánu jsem ho plně nejen respektoval, ale i pokládal si otázku „Je Němec jako Němec?“ A uvědomoval jsem si, že není člověk jako člověk.
V té době nebylo možno nastoupit do průmyslovky bez roční předběžné praxe. Prošel jsem přijímací zkoušky a byl přijat. Po návratu jsem měl pohovor u národního správce pana Josefa Šimka, který byl v porcelánce šéfem výroby do německého záboru území. Je zajímavé, že ho zbavili funkce v porcelánce Dubí, ale on nastoupil do porcelánky v Míšni, kde působil do konce války, a to šlo.
Ten mne jako druhý člověk v mojí kariéře zasvětil do výrobních receptur, způsobů pálení, technologií. Měl jsem tedy zkušenosti z provozu, s výrobou i řízením porcelánky. To byla deviza, velké know-how, které jsem mohl využívat. Prostě něco jsem uměl. Ne každý měl takové štěstí. Co jsem si mohl přát více? Poznal jsem mnohé v oboru, který jsem si zamiloval a pro který žiji už mnoho desetiletí. Nejsem typ, co vystuduje vysokou školu a chce být hned ředitel. Posloupné zkušenosti s tím, jak se co dělá, to byla moje pravá škola života. Poznal jsem rub i líc fabriky. To není málo.

Vzpomínky na profesní začátky ve vašem případě nejsou jen rekapitulací, ale náznakem, jak se vyvíjela vaše manažerská cesta. Určitě tak trochu cesta za štěstím.

Jen se snažím vysvětlit, že mi osud přál, protože mi postupně nabídl příležitosti, jejichž prostřednictvím jsem mnohému porozuměl, mnohému se naučil. Když jsem se tenkrát po dvou letech nižší průmyslovky vrátil do Dubí, začal jsem řídit velkou dílnu, měl jsem na starost mnoho lidí. Byli to Češi i Slováci, ale i Němci, ti, kteří nemuseli odejít z Čech. Věděl jsem, že spolu musíme navzájem vycházet. Oni si vážili toho, že nebyli odsunuti a že mají slušné zaměstnání, já zase toho, že jsem se na ně mohl spolehnout, byli pečliví, dodržovali pracovní dobu. Já byl garantem toho, že splníme plán.

Mezi odborníky jste považován za člověka s nápady, za kreativce, který se rád pouští do nových věcí. Je to tak?

Moje první místo bylo v sádrovně, kde jsem se učil, jak jsem již říkal, modelářem. Poznal jsem řemeslo, na tom jsem mohl stavět. No a nápady? Sám jsem navrhl spousty hrnků, které dodnes vyrábíme, včetně těch tak trochu extravagantních litrových na čaj s cibulákovým vzorem. Založil jsem hrnková sympozia, která se u nás v Dubí odehrávají každý rok, střídavě malířské a hrnkové, kdy se sem sjedou umělci z celého světa a navrhují nové tvary a dekory hrnků. Nejzdařilejší pak zavádíme do výroby. Je to jen zlomek z toho, kde všude jsem zanechal stopy. Moje životní počiny by vydaly na knihu.

Ostatně právě k hrnečkům jste si vytvořil velmi vřelý vztah.

Hrnek je předmět každodenní spotřeby, dalo by se říci, ale je to také cosi, co vás celý den provází. Ráno si do něj uvaříte čaj, odpoledne kávu. Začínáte s ním den, často i končíte. Je to váš společník, který sdílí vaše nálady, starosti, smutky i radosti. Hrneček je spojen s maminkou, tou, která vás ráno budí k snídani nebo vám při chřipce do něj nalije lipový čaj s medem. Hrnek v nekonečném množství tvarů i dekorů je kouzelná nepostradatelnost a má svou nevyčíslitelnou citovou hodnotu. Může to být přitom ten nejobyčejnější, nejprostší hrnek, otlučený časem, který však nedáte z ruky.

Máte nějaký profesní sen nebo se vám už všechno splnilo?

Když jsem byl dílovedoucí, měl jsem zájem povýšit a stal jsem se ředitelem v Dubí. Otevřel se mi další obzor, začal jsem působit v Karlovarském porcelánu na vysoké pozici výrobně obchodního ředitele. Byla s tím spojená velká zodpovědnost, řídil jsem několik závodů. To dokážete jen tehdy, když víte, že dostanete šanci. Pak to zvládnete. Pět let jsem zodpovídal za nejširší sortiment porcelánu i keramiky, třeba i klozety a umyvadla. Ale bez vysoké školy by to bývalo nešlo, tak jsem ji ve svých 50 letech vystudoval. Mohu říci, že se mi splnilo snad vše, co jsem si předsevzal. Poznal jsem toho hodně, procestoval spousty destinací, seznámil se s chytrými a nadanými lidmi. Nyní šířím se svým týmem slávu českého porcelánu daleko za hranice naší vlasti. Jak z výroby v Dubí, tak závodu v Duchcově, který se proslavil figurální ručně malovanou tvorbou, a to už v cizině málokdo dokáže, snad jen my. Přesto si umím plnit i své každodenní malé sny a cíle.

Jak?

Tak, jak jsem o tom mluvil letos na Pražském hradě. Každý den si dám předsevzetí něčeho menšího mimo běžné denní zvyklosti udělat. Třeba dnes jsem si vzal za úkol prozkoumat, zda budeme umět vyrobit talíř na italskou pastu. Nyní už vím, že z 80 % to bude možné. Stále uvažuji o nových sortimentech.

Hotely a restaurace jsou prostředím, kde byste se mohli více uplatnit než doposud?

Myslím, že ano. Nedávno u nás byl například investor, který by rád hotelový nadčasový porcelán nakoupil. Jiný hotel požaduje bílý porcelán, který by měl pouze jeden malý cibulákový motiv. I to je řešení, řekl bych, že velmi elegantní. Budeme se snažit vyhovět. Cibulák má totiž jednu vlastnost, již si nese od prvopočátku: dokáže nevtíravě reprezentovat. Doma, v hotelu, na chatě i na svatbě, to jiný porcelán neumí.

Dotkl jste se cibuláku, vaší chlouby, vašeho mistrovství. Mladí lidé si k němu hledají cestu obtížněji než jejich rodiče. Dá se to změnit?

Již dávno tvrdím, že porcelán s cibulovým vzorem se hodí pro každou příležitost. Ať je to piknik na louce, nebo ranní stolování na chatě, či slavnostní vánoční tabule. Cibulák není jen porcelán pro výjimečné příležitosti nebo do vitríny v obýváku, kam se vodí jednou za čas návštěvy, jak tomu bývalo dříve. Poslání cibuláku se vyvíjí s dobou. Přece se neobklopujeme pěknými předměty jen proto, abychom věděli, že je máme. Cibulák je k tomu, abychom si ho užívali třeba každý den, aby nám sloužil. Aby nám pomáhal objevovat hezké okamžiky a přinášel pohodu. Uznávám, že cibulák je tak trochu výjimečný, už tím, jak vlastně vznikl. Kdo má ve svém vědomí úctu k hodnotám, najde si cestu i k cibuláku.

Cibulák je ojedinělý vzor s podmanivým příběhem, který dnes více obdivují cizinci než český zákazník. Čím to?

Těžko hodnotit. Jsou rodiny, kde se náš porcelán dědí z generace na generaci, a není jich málo. V těchto rodinách se pěstuje vztah k pěkným věcem jako určitá samozřejmost a mnohokrát jsem si ověřil, že i mladé dívky cibulák obdivují a šálek čaje z něj je pro ně požitek. Pravdou však je, že třeba za První republiky byl skvostem, který například vypovídal o kultuře majitele. Dnes právě cibulák hojně exportujeme do Koreje a Japonska. Když chcete vyvážet do Japonska, to už musíte něco umět! Vztah Japonců k porcelánu je jasný. A vztah české mladší populace k cibuláku možná souvisí s českou povahou, která ledascos bere na lehkou váhu. Protože každá doba má své, a historie, jak se říká, se opakuje, tak věřím, že cibulák v našich domácnostech a kancelářích, hotelích či restauracích brzy zaujme to odpovídající místo.

Možná nynější obliba retro stylu by napomohla vzbudit u dalších lidí zájem o takovou krásu, noblesu a prvotřídní kvalitu. Co říkáte?

Není to úplně špatný nápad, budu o tom přemýšlet. Ostatně jsem tady proto, abych se tím zabýval. Abych přišel na to, jak prodej i v České republice zvýšit, ne abych hledal výmluvy, proč co nejde.

Tuším, že se chystáte na speciální výstavu, která by měla hodně o výrobě porcelánu vypovědět.

Rádi bychom s jedním panem historikem a špičkovým designérem připravili výstavu, která by měla veřejnost seznámit právě s tím, jak vzniká porcelán. Jak se vyvíjel obor, který měl u nás velké zázemí. Jaké jsou jeho dějiny, co se k jeho produkci váže, jaké se používaly technologie a stroje. Ostatně všechny staré stroje v Dubí máme, nevyhodili jsme je do starého železa. Teď se hodí. Vize této přehlídky je přimět člověka přemýšlet právě o těch nyní stále zmiňovaných hodnotách, inspirovat je k jejich opětovnému nacházení, k úctě k řemeslu. Vždy platilo, že zájem je o toho, kdo něco umí. A něco umět, to je velká přednost. V tomto projektu se já sám stávám součástí nápadu, a to se mi také líbí. Budu nápomocen, jak jen to půjde. A ještě něco: když si uvědomím, že za První republiky bylo v Čechách a na Moravě 103 porcelánek, a všechny se uživily… Dnes je nás jen šest.

A co nového se objeví letos ve vašem sortimentu?

Podstatné jsou pro nás stále zakázky z ciziny, stali jsme se jednoznačně exportně orientovanou firmou. Zjednodušeně: když Korejec, Japonec, Němec nebo jiný zákazník řekne, co chce, okamžitě to zařadíme do plánu. Samozřejmě myslíme i na české zákazníky, kterých si vážíme stejně jako těch zahraničních. A tak v létě máme u nás Vánoce. Právě vyrábíme vše, co se o těchto svátcích nejvíce kupuje, například porcelánové ozdoby na stromeček. Máme však i jednu zásadní novinku, a to nástěnné závěsné talíře s 12 ročními znameními. Motivy lva, berana, kozoroha jsou vytvořeny z cibulákových motivů. Půjde o dárkový předmět pro každého, neboť v určitém znamení jsme se narodili všichni. Podle prvotních ohlasů jsme se trefili a já budu rád, pokud to zákazníci potvrdí.

ptala se Eva Brixi