Vizi jsme dali směr

Robert Szurman

Poznala jsem ho jako člověka, který dával spolu s řadou dalších odborníků tvar myšlenkám o kvalitě výrobků, služeb, a zejména kvalitě managementu řízení v době, kdy u nás nic takového nebylo. Pár roků poté, co naše ekonomika začala existovat na odlišných základech než před sametovou revolucí. Tehdy také vznikala Rada kvality ČR, již dlouho vedl a nyní je jejím čestným členem. JUDr. Ing. Robert Szurman po letech zkušeností v manažerských pozicích, mimo jiné pět let jako ústřední ředitel Daňové správy ČR na Ministerstvu financí, naposledy ve funkci státního tajemníka v Ministerstvu průmyslu a obchodu, nyní působí jako ředitel Fyzikálně technického zkušebního ústavu, s.p., v Ostravě. Po nekonečných týdnech putování mezi Ostravou a Prahou, která se mu stala druhým domovem, zakotvil opět v regionu, kde má rodinu, mnoho kolegů, spolužáků, známých. Setkala jsem se s ním loni u příležitosti vyhodnocení Národní ceny kvality ČR v Praze a posléze v prosinci, kdy končil svou misi předsedy dozorčí rady v Českomoravské záruční a rozvojové bance. Při této příležitosti jsem se ho zeptala:

Přes dvě desetiletí jste se spolupodílel na tvorbě pravidel Národní politiky kvality, vedl jste tým lidí, kteří se snažili nabídnout českým firmám a organizacím metody, jak zvýšit přidanou hodnotu jejich práce. Jak hodnotíte tuto etapu svého profesního života?

Jako dobu krásného nadšení a společné práce těch, kteří v kvalitě vidí mnoho podnětných souvislostí, pravidla i příležitosti, jak dělat věci lépe, jak posouvat dosažené na ještě vyšší příčky. Jak zvednout konkurenceschopnost. A to vše tak, aby přínos spatřovaly nejen firmy a organizace, ale především spotřebitel, uživatel, klient. Aby se smysl práce zračil jak v cestě za výsledkem, tak ve výsledku samotném. Vytvářeli jsme principy a regule toho všeho, co později nabylo podobu samozřejmosti. Což si myslím, že je víc než naplnění záměru.
Loni se uskutečnil 20. ročník Národních cen a od té doby se Česká republika dokázala zařadit mezi vyspělé evropské kvalitářské státy, a to mne samozřejmě těší.

Zmínil jste konkurenceschopnost. Nemluví se o ní málo?

Neřekl bych. Spíš jde o to, kdo naslouchá a kdo si uvědomuje, jakou inspiraci v tomto pojmu lze hledat. Pokud to vztáhnu ke kvalitě, pak je jednoznačně ověřeno, že konkurenceschopnost bez kvality nemůže být a kvalita bez konkurenceschopnosti se neobejde. S touto myšlenkou také vznikala Rada kvality, která rozpracovávala všechny ty podněty nové ekonomiky a hledala nástroje, jakými tlumočit výzvy praxi.

Co je na zavádění metod, vedoucích ke kvalitě, nejsložitější?

Jednoznačně přesvědčovat vedení firem, že investice do kvality výrobků a služeb je správná a že se vyplatí. Ne každá firma na to slyšela. Mnohé odpovídaly, že na to nemají čas, že musí řešit naléhavější otázky. Ty však, které o metodách vedoucích k vyšší kvalitě začaly systematicky přemýšlet a dělat, co bylo v jejich silách, nelitují. A rády své zkušenosti předávají dál.

Se zástupci mnohých společností vás dnes už pojí velké přátelství, krásné mezilidské vztahy, které na společném putování za kvalitou přišly samy sebou…

Je to tak. Nešlo vždy jen o organizování, vzdělávání, školení, ověřování, certifikace, ale vznikaly osobní kontakty, které člověku dávají zpětnou vazbu toho, co dělá. Ukazují mu, zda nakročil správně, zda to má smysl. Jelikož pocházím z Třinecka, tak jedny z prvních debat ohledně kvality probíhaly v Třineckých železárnách, tehdy je řídil Jiří Cienciala, nebo v samosprávě za úzké spolupráce s hejtmankou města Třince Věrou Palkovskou či ve Vítkovických železárnách u Jana Světlíka. Byly to poučné chvíle plné poznání, inspirace i bouřlivých výměn názorů a pohledů na svět z jiné strany, zbýval však i čas na vykládání vtipů. Hodně jsem se tím naučil.

Byl to rok 2005, kdy jste se účastnil vyjednávání podmínek vstupu korejského investora do ČR tak, aby největší investice do zpracovatelského průmyslu byla v té době v ČR např. realizována v oblasti Nošovic na Frýdecko-místecku. Dnes je tamní Hyundai nositelem několika Národních cen kvality, spolehlivou a prosperující firmou.

Ta jednání byla více než složitá, stála na množících se argumentech, dobré organizaci práce mezi vládou, Ministerstvem průmyslu a obchodu, hejtmanem Moravskoslezského kraje a primátorem města Ostravy. Moje manažerská zkušenost je jasná: základem úspěchu bylo hledat, a především nacházet kompromisy. Naučil jsem se vyjednávat, chápat stanoviska protistrany a shromažďovat fakta, jimiž bych partnera přesvědčil. Úspěch se dostavil.

Šéfovat dozorčí radu ČMZRB bylo o něčem jiném…

Když se na našem trhu ukázala potřeba podporovat malé a střední podnikatele, kteří velmi složitě sháněli peníze na rozvoj, ať již potřebovali postavit výrobní linku, halu, sklad, nakoupit stroje, hledal se způsob, jak tomu jít naproti ze strany státu. Banka, mimo jiné, začala nabízet záruky za úvěry firmám. Úvěry byly rovněž za výhodnějších podmínek. Podílet se na tomto procesu 14 let mne velmi naplňovalo, i když jsem sám nikdy nepodnikal.

Takže nelitujete času a energie vložených do projektů, které se prolínaly napříč českou ekonomikou?

Určitě ne. Po celá léta jsem vedl vždy velmi složitou agendu v různých funkčních zařazeních, hodně jsem se učil, hodně jsem přemýšlel. Po 18 letech života mezi Prahou a Ostravou jsem se rozhodl, že se vrátím do regionu, kde mám kořeny. Rád bych nyní pomáhal firmám tak, jak velí mé kompetence. Vždy je třeba vidět dopředu, nikoli se stále jen ohlížet dozadu.

Tak jste si užíval i loňskou přehlídku oceněných v Národní ceně kvality?

Určitě. Na pražském Hradě jsem si koncem listopadu tu atmosféru náležitě vychutnal. S mnoha kolegy jsme vzpomínali na vše, co se podařilo. Poprvé jsem byl na tomto aktu jako host, a ne jako výkonný pracovník, takže jsem měl i více prostoru vidět tu slávu jinak a hodnotit. Dospěl jsem k závěru, že moje práce ani práce mého někdejšího týmu nebyla zbytečná. Nastartovali jsme určitou etapu, vizi jsme dali směr. Z toho mám radost.

za rozhovor poděkovala Eva Brixi