Dr. Josef Stanislav, který je členem Mezinárodní akademie dýmek, členem CIPC (Mezinárodní asociace dýmkařských klubů) a také uznávaným odborníkem na dýmky u nás i v zahraničí. Již dvacet let dýmky dováží, prodává a je současně jejich velkým propagátorem. Buduje si vlastní značku dýmek a doutníků Stanislaw, které jsou oblíbené u nás i ve zbytku Evropy a před časem také i více na východ – v Rusku.
Když jsme Dr. Stanislava navštívili, netušili jsme, že v kanceláři bude obklopen dýmkami i spoustou obrazů s dýmkařskou tématikou. Při rozhovoru náš hostitel popotahoval ze své oblíbené dýmky Ser Jacopo a na jeho pracovním stole nepřehlédnutelně čněla obrovská vyřezávaná dýmka. Hned v úvodu se náš hostitel svěřil, že kouření dýmky považuje za vyšší kulturu kouření ve srovnání s cigaretami.
Proč? Na to pan Stanislav reagoval gestikulujíce rukou svírající dýmku:
Cigarety se kouří proto, že kuřákovo tělo potřebuje dostat svou pravidelnou dávku nikotinu – a to co nejrychleji. Dýmka se naproti tomu kouří pomalu, v klidu, skoro rituálně, a zejména kvůli chuti tabáku. Dýmka se také neinhaluje do plic, tabákový dým se vychutnává na jazyku. V ruce můžete navíc držet malé či skvostné umělecké dílko s ladnými tvary, jako výsledek práce řemeslníka – dýmkaře z kterékoli části Evropy či světa. Říká se, že kuřák cigarety běží, kuřák doutníku jde a kuřák dýmky sedí. Myslím, že to kouření dýmky i dýmky samotné vystihuje velmi dobře.
Proč existuje tolik rozličných tvarů dýmek a různých dýmkových tabáků?
Kuřáci dýmky jsou individualisté a svým počínáním dávají najevo vlastní postoj, individualitu i vkus. Proto je pravověrný kuřák zároveň i sběratelem dýmek. Občas dostávám otázku, jakou dýmku si má začínající kuřák dýmky vybrat. Vždy doporučuji, aby si dýmku osahal, potěžkal v ruce a zvolil tu, jež mu bude nejen sympatická, ale také dobře seděla v ruce. Dýmka totiž vystihuje jeho charakter…
Zmínil jste se o sběratelství. Jaké dýmky se ponejvíce sbírají?
Mnoho kuřáků dýmky vlastní jejich rozsáhlé sbírky. U nás máme sběratelství v krvi, podobně jako například v Německu. Ve sbírkách jsou zastoupeny historické i etnografické dýmky, protože dýmka provází člověka už více jak 2000 let. V kolekcích našich sběratelů jsou často zastoupené vojenské porcelánové dýmky, které se u nás vyráběly hlavně před 1. světovou válkou. Každý odvedenec si nechal namalovat dýmku s vojenským motivem, se svým jménem a číslem regimentu, ke kterému byl odveden. Populární u nás byly i tak zvané gypsovky, které se vyráběly Kolíně až do 2. světové války. Gypsovky se kupovaly po půl tuctu a k tomu byla vždy jedna troubel. Když hlavička nasákla „močkou“, tak se vzala další.
Mnozí sběratelé dýmek jsou členy Klubu sběratelů kuriozit a některé jejich kolekce mají velkou historickou hodnotu. Co ji tvoří?
Musíme si uvědomit, že rozvoj cigaret přineslo až dvacáté století a do té doby se tabák kouřil především pomocí dýmek s výjimkou jižních zemích, kde se balil do doutníků. Dýmka byla dříve součástí každodenního života s dvoutisíciletou historií, jak jsem se již zmiňoval. Vyráběly se dýmky vojenské, k narození potomka i k řadě dalších významných událostí, od středověku se hojně používaly cechovní dýmky. Dnes je módou navštívit čajovnu a zakouřit si z vodní dýmky. To mi připomíná zvyky z 19. a 20.století, kdy si hosté v kavárnách – v Café – zapůjčovali tehdy sádrové dýmky, z nichž nejznámější byly vídeňské.
Jaká je u nás nejoblíbenější značka dýmek?
Nejpopulárnější je u nás Peterson z irského Dublinu. Vyrábí velkou část svého sortimentu se stříbrným kroužkem za přijatelnou cenu.
Dá se někde vyrobit třeba vlastní dýmka?
Jistě, dýmkařské kluby pořádají akce spojené s návštěvou některého z výrobců dýmek, kde je možné si zkusit vlastnoručně dýmku vyrobit.
Opravdu, a kde třeba?
Například u Jana Kloučka, což je výrobce dýmek Jan Pipes v Kostelci nad Černými Lesy.
Co vás přimělo mít i vlastní značku doutníků?
Uvažoval jsem o tom po zjištění, že řada kuřáků doutníku patří mezi příležitostné kuřáky. Chtějí si zkrátka vyzkoušet nějaký dobrý doutník. O doutnících je ovšem třeba alespoň něco málo vědět. Často se totiž stává, že si začátečník pořídí značkový doutník, například kubánskou Cohibu, což je pro nezkušeného kuřáka velmi silný doutník, který mu často přivodí závrať a nevolnost. Proto jsem hledal doutník, který by byl vhodný právě pro příležitostné kuřáky. Po dlouhém hledání jsem jej objevil v Dominikánské republice. Základní řada doutníků Stanislaw se vyznačuje lehkostí a jemností za velmi přijatelnou cenu. Proto doporučuji začínat s doutníky Stanislaw a poté vyzkoušet třeba i jiné značky. Mně osobně chutná například Arturo Fuente či Santa Damiana.
Kde nejlépe takový doutník kupovat?
Upřednostňoval bych vždy nějakou specializovanou prodejnu, která bude mít kvalitní humidor. Není od věci podívat se na vlhkoměry, přesvědčit se, v jaké kondici jsou doutníky skladovány. Rozhodně bych doporučil kupovat pouze doutník v perfektním stavu.
Ale jak to poznat?
Stačí lehce zmáčknout konec doutníku mezi palcem a ukazováčkem, a pokud se doutník pružně vrací zpět, je v dobrém stavu. Jakmile uslyšíte jakékoli praskání, pak raději zvolit něco jiného. Záleží i na kvalitě doutníkového příslušenství?
Rozhodně ano. Doporučuji velmi kvalitní ořezávače Xikar americké provenience, což je špička ve svém oboru, stejně jako jejich zvlhčovací systém pro doutníky a skvělé zapalovače.
Rozmlouvali Michaela Koláčková a Jiří Novotný
Foto: Jeff Kratochvil a Rostislav Čuřík