Přátelé na něm oceňují jeho neutuchající smysl pro humor, i to, že nezkazí žádnou legraci, ba naopak, když může, přilije oleje do ohně a hned je o srandu víc. Svou podstatou je pohodář, a na všem se snaží hledat to lepší, zajímavé, pěkné. Rád chválí, pomáhá a potěší. Ing. Michala Vaněčka, Ph.D., MBA, spolumajitele firmy T-SOFT ETERNITY, a. s., a také spisovatele z našich stránek již znáte. V tomto dubnovém – aprílovém vydání jsme zavadili o téma víc než společensky potřebné – o humor.O významu humoru v lidském životě toho bylo již napsáno hodně. Přesto je ho stále málo. Moc se neusmíváme. Proč?
Já nevím, třeba vy se usmíváte skoro pokaždé, když vás potkám. Já se taky snažím usmívat. Ale na druhé straně, jeden známý psychiatr kdysi tvrdil, že pokud se někdo usmívá bez hlubší příčiny déle než pět minut, je to s největší pravděpodobností debil. Takže asi by se to zas nemělo dlouhodobě přehánět. Ale je pravda, že my, Češi, se asi obecně usmíváme málo. Jako bychom byli pořád naštvaní. Nebo třeba potřebujeme být naštvaní? Nevím. Třeba to tak není, že se neusmíváme, a nechal jsem se jen vaší otázkou
nachytat.
Redakce: Nachytat jste se nenechal. Jsme sice národ Švejka, ale tak nějak opouštíme tradice…
Přitom vřelý, hřejivý humor ještě nikomu neublížil, ba naopak. Jaký význam mu přisuzujete?
Možná bych trochu oponoval – humorem se dá určitě taky ublížit. Zkuste zavtipkovat na něčím pohřbu, to nemusí nutně padnout na úrodnou půdu. Ale jinak si myslím, že humor má úlohu zcela zásadní. On, podle mého názoru, dobrý humor, je ve své podstatě transformovaný smutek. Nebo alternativní pohled na smutek života. Kdyby nebylo smutných a tragických věcí, ztratily by se asi i zdroje humoru. Čím to je, že třeba nejlepší filmové komedie vznikly za okupace a za normalizace?
Redakce: Souhlasím, humorem můžete ranit, když namíříte nevhodně a neomaleně. A zdánlivě můžete udělat průšvih, když se objekt vašeho dobře míněného vpichu neumí zasmát sám sobě a když bodnete do nepatřičné nabubřelosti, třeba.
Kdy vám pomohl v nějaké složité životní situaci?
Bezpochyby před osmi lety, kdy jsem se léčil s rakovinou. Psal jsem si v nemocnici deník, který se posléze přeměnil na Hovory R. Snažil jsem se uchopit pobyt v nemocnici z humorné stránky. A snad se to i povedlo. Tedy napsat to a využít to i jako terapii. A vím, že to několika dalším lidem následně taky pomohlo.
Redakce: Máte pravdu, pomohlo. Když jsem v létě přestala vidět na jedno oko, lékaři mi nedávali moc naději, a navíc jejich rozporuplné informace mne tak vyděsily, že jsem měla tak trochu celkově namále. Pak jsem se jednou v noci začetla do této vaší knihy. A začala jsem se zase smát. V lednu se ošetřující lékař divil, jak je možné, že se oko zázračně spravilo. Radši jsem nevtipkovala o tom, že smích léčí. To bych ho asi naštvala.
A kdy jste humor nastražil proti nepříteli, abyste porazil hloupost, zášť nebo omyl navedl na správnou cestu?
Hloupost se porazit nedá! Ani humorem ani silou. A poražená hloupost se chová ještě zákeřněji než hloupost, žijící v iluzi, že vítězí. V běžném denním životě se snažím tu a tam užít humoru, například k rozveselení prodavačky či servírky.
S oblibou používám v restauraci, když je mi sděleno, že nemají vodu s bublinkami, větu, ať mi tedy přinesou vodu bez bublinek a bublinky zvlášť. Jen jedinkrát mi slečna s vážnou tváří přinesla sklenici s vodou a vedle toho prázdnou skleničku, menší, a prohlásila, že v ní jsou bublinky a jestli mi to má namíchat nebo si to udělám sám podle chuti. Tak to mi zvedlo náladu na celý den, když
takhle někdo chytí přihrávku. Ve zbylých, asi pětadvaceti případech, jsem byl buď za blbce, nebo mi suše řekli, že samotné bublinky nevedou. To prostě neporazíte. Ale takhle když si to po sobě přečtu, tak možná budu připadat i čtenářům poněkud trapně, ne?
Redakce: Proč? Snad si nemyslíte, že jsou naši čtenáři suchaři? Mají rádi dobrý humor, to vám odpřisáhnu. Vtipkování, fórky – je to nástroj podvědomé podnikatelsko-manažerské relaxace. A detoxikace organizmu. Je to ventil, pokud ne životní styl.
Když už jsme v prostředí šéfů – pomohl vám humor někdy i v obchodním jednání?
Mému synovi je 23 roků. A provozujeme už léta takovou zvláštní zábavu. Syn má od dětství plyšového opičáka v pruhovaném tričku, není velký, asi tak 20–30 cm. A měli jsme jedno období, kdy jsme „soutěžili“, dá-li se to tak říct, kdo komu dá po ránu nepozorovaně opičáka do aktovky. A měl jsem jednou na jednom nejmenovaném ministerstvu schůzku s panem ministrem. A trochu jsem z toho měl obavu, schůzka mohla být napjatá. Přišel jsem tam, chci si vytáhnout lejstra, otevřu aktovku a vidím pruhovaný tričko a v něm opičáka. Musel jsem ho vyndat, jinak bych nevyndal ta lejstra. A krásně to uvolnilo atmosféru, protože jsem musel říct celý ten příběh. Tenkrát to pomohlo.
Redakce: Vzpomínám, čím bych opáčila. Možná drobnou příhodou. Když jsem jela loni z Prahy na jeden brněnský veletrh, doběhla jsem do autobusu Na Florenci na poslední chvíli. Zaujala jsem místečko u okénka, které můj spolusedící respektoval a nechal volné, vypnula mobil a zavřela oči. Chtěla jsem si tu obyčejnou cestu užít nicneděláním, prostě vydýchat stres uplynulých dní. Ten dobrý muž to vycítil a nechal mne v klidu, i když by si možná rád popovídal. A já pouze postřehla, že je to šarmantní fešák, který s komunikací jistě nemá problém a který má patrně stejný cíl cesty jako já. Příležitost seznámit se jsem nechala ležet ladem. Když jsme vystoupili, rozloučili jsme se a každý z nás zamířil k Výstavišti po svém. Uplynulo dopoledne a já jsem se přemisťovala od pavilonu k pavilonu autem pro hosty, když najednou nevěřím vlastním očím: Ten člověk z autobusu se ocitl vedle líně popojíždějícího vozidla, v němž sedím. Zastavili jsme, zamávali na sebe a přes okénko řidičky si vyměnili svižně vizitky. Taková náhoda! To už jsme se usmívali.Večer jsem opouštěla veletržní prostor a koho nevidím u východu? Do třetice opět tento muž. Dala jsem se do smíchu, ba do řehotu, on také, a hlavou mi letělo: To není náhoda, znovu ten člověk, to připravila nebesa sama. Z vizitky jsem již věděla, že tento muž vlastní firmu. Posléze jsem měla tu čest poznat jeho příběh, který je až neuvěřitelný. Za týden jsme si zatelefonovali a časem jsme se stali přáteli i obchodními partnery. Humor velebíme. Bez něj bychom bloumali po Výstavišti bez průsečíku osudu.
Nebo je business velkým žertem od začátku až do konce? Možná někdy spíš černý humor…
Business je legrace, když vám na tom nezáleží. Nejlíp se dělají obchody, když je vám to fuk. Pak se dá se soupeřem i hrát hra a mít z toho srandu. Hůř se mi tohle dělá, když opravdu o něco jde, a víte, že musíte vyhrát, to je pak těžký. Pak špatně spím.
Redakce: To s vámi souhlasím. Jakmile víte, že musíte vyhrát, sehnat peníze, dostat zakázku, a strašně to potřebujete, ten druhý to na vás zpravidla pozná. Někdy to neuhrajete, ani když jste na to trénovaný. A humor je pak taky takový nějak strojený. Strach zabíjí, je mocný.
Knihy pohádek, které píšete, jsou také na humornou notu. Čiší z nich laskavost, mírnost, pohádky jsou rozverné, vlídné a rozprostírá se v nich svět úsměvného dobra. Takový byste si představoval ideální svět?
Já myslím, že svět takový ale je. Já neumím psát smutně ani o smutných věcech. I o smutných věcech se má psát vesele. Ale v těch pohádkách je přece vždycky dobro a zlo. A tak to má být. Pohádky jsou od toho, aby tam bylo obojí, byť vyprávěné s humorem, aby i to zlo bylo trochu k smíchu. Pak se s ním líp bojuje.
Redakce: A jsme u toho: humor je nadhled a osvobozuje. Na rozdíl od toho strachu.
Prožívat si své lidství není jen tak – máte řadu zkušeností, a to nejen z podnikání a manažerské práce, ale také z dobročinnosti, jíž se prostřednictvím nadace T-SOFT ETERNITY věnujete. Prostřednictvím literárních aktivit se snažíte dotknout lidské duše, dáváte šanci nadějím a chcete rozveselit. K optimizmu se ale někdy člověk těžce propracovává, což?
Teď jsem se nad tou vaší otázkou krátce zarazil. Totiž jestli je vlastně správněji dávat šanci nadějím, anebo dávat naději šancím. Ale ono je to jedno, obojí zní optimisticky. Ale já osobně moc neuznávám členění na optimizmus a pesimizmus. Víte, jestli je někdo pesimista nebo dobře informovaný analytik se často pozná jen podle výsledku. Ale i když třeba moje knihy působí optimisticky, budu upřímný – často jsem pesimista. Koneckonců, rozcestník může být shnilý, a přesto může dobře ukazovat, ne?
Redakce: Zbytečný sarkazmus! Říká se, že nejsmutnější lidi jsou klauni a mimové. Pláčí tím, že rozdávají radost a veselost. No dobře, rozumím vám. Máte před sebou ale ještě hodně práce, smutky hoďte za hlavu. Obavy i pesimizmus taky. Příliš přemýšlet a domýšlet, snažit se definovat, trápit se blízkou budoucností či nekonečnem – to ubírá sil. Ty vaše potřebuje rodina, firma, nadace, přátelé, a to je přece podstata optimizmu. A protože stále nestíháte, jste optimista, nikoli pesimista.
Ale i plané šaškování má svůj význam – dělat si legrácky z blbosti, které je pořád ještě nadbytek, z překlepů v úředních dokumentech, z přeřeků moderátorů, z vlastního pochybení. Smějete se také takto rád?
Ukrutně rád a pořád! Já mám jednu takovou vadu, že strašně rychle čtu, takže kouknu ve firmě někomu na monitor a vidím překlep. To samé když jedu kolem billboardů a podobně. Úplně nejlepší jsou různé nápisy a letáky v nemocnicích. Když jsem byl naposled v nemocnici a viděl jsem na lednici nápis „Lednice pro pacienty“, šel jsem za vrchní sestrou, že se tu lednici jednak bojím otevřít a kromě toho že mám strach, že se do ní nevejdu. Nebo instrukce na Klinice nukleární medicíny „Když chcete používat mobilní telefon, musíte být neprodyšně zataven v igelitovém sáčku.“ Nikdo jiný si toho nevšiml. Důležitých věcí si nevšimnu, ale blbosti mne vysloveně přitahují. Ale měl jsem skutečně dobrou historku, to nebyl překlep. Měl jsem nastoupit do nemocnice a mezi požadavky na různá vyšetření stálo, že mám donést potvrzení o gynekologickém vyšetření. Hluboce jsem se zamyslel. Večer jsem se postavil nahý před zrcadlo. Již jsem takto párkrát v životě před zrcadlem stál, ale obsílka mne znejistěla. Stál jsem tam a usilovně přemýšlel. Jenže obsílka není o přemýšlení. Obsílky dostávají i blbci, takže není možno přemýšlet, ale je třeba konat. A úřad i nemocnici neradno znevažovat pochybnostmi o smysluplnosti požadavku, kterému, vida jej na papíře, jsem musel uvěřit. Existovala sice možnost, že část obsílky byla určena pouze ženám, ale nechtěl jsem riskovat nepříjemnosti.
Nejprve jsem navštívil známého lékaře, který bydlí v domě. Je to sice dětský lékař, ale hned vedle jeho ordinace má ordinaci gynekolog. Lékař mne vyslechl a šel se zeptat. Vrátil se rozrušen a pravil, že kolega gynekolog pravil, ať si dělá šoufky z někoho jiného, vyrazil s ním dveře a vrátil se hrabat se zase ve své práci.
Byl to asi jeden z nejobtížnějších úkolů, které jsem kdy vykonal, ale o víkendu, den před nástupem, se mi podařilo za pomoci známých přesvědčit jednu gynekoložku, aby mi vystavila papír. Sice kroutila hlavou nad tím požadavkem, ale nakonec prohlásila, že toto vyšetření bylo vcelku příjemným zpestřením v jinak stereotypně nudném vyšetřování normálních žen. Dostal jsem potvrzení, že bylo zjištěno přirození typu 5 a od dalšího vyšetření se z tohoto důvodu upouští. Sice jsem byl již řadu let přesvědčen, že jsem muž, ale když jsem to viděl na papíře, uvěřil jsem tomu podruhé. To potvrzení mám dodnes schované a v hospodě s tím sklízím úspěch. V nemocnici pak ke mně vodili skupiny studentů, aby se podívali na toho vola, co donesl vyšetření z gynekologie.
Redakce: Vás nepřetrumfnu. Ale dám taky jednu historku z pražského metra. Jednou večer jsem nejela z žádného flámu, z žádné oslavy a zrak jsem tehdy měla jako ostříž. Seděla jsem naproti dveřím, kde bývá obvykle nápis: Neopírejte se o dveře. Četla jsem si to několikrát a nevěřila svým očím. Stálo tam …dveře. Stačilo z prvního slova vyhodit písmenko „p“ a místo něj dát písmenko „s“ a ještě vyhodit dvě další slovíčka: „se o“. Napište si to a uvidíte. to, co tehdy já. Od té doby mám v metru tik. Hledám ty dveře, ale marně.
Humor osvobozuje, povznáší, dává křídla. Co ještě?
Dobrý humor dává lidskost. Já miluju například seriál Byli jednou dva písaři. Víte, to je humor, který má duši, hloubku a ohromnou dávku člověčenství. To je přímo oslava pozemšťanství!
Redakce: Ano, laskavý humor. Strašně ho potřebujeme. A dělat humor je vrchol umění a je to neskutečná dřina.
Jak to zařídit, aby bylo víc veselo?
Z historie víme, že často byla největší sranda, když bylo nejvíc smutno. Já bych byl spokojený s tím, jak je veselo teď!
Redakce: A já bych si přála, aby všichni, kdo se nad vašimi řádky pěkně nasmáli, si přečetli tuhle odpověď aspoň dvakrát.
ptala se a smála Eva Brixi