Stačí pár vět a přímý pohled do očí. Ing. Luděk Pfeifer, CSc., neuhýbá. Vysílá vlny vstřícných otazníků, rád by věděl více, prostě zajímá se, a také se usmívá. Je naladěn nejen dívat se, ale i vidět, hledat souvislosti mezi tím, co říkáte a jak to myslíte. I přesto však dokáže být neúprosný obchodník. Dělá se svými partnery jen to, o čem si myslí, že má smysl. Hledá potenciál růstu ve firmách i organizacích státní správy, které se nebojí nápadů stejně jako M.C.TRITON, spol. s r.o. výzev a řešení. Společnost, již vede a přetváří se svými kolegy Ing. Pavlem Vosobou a Ing. Radoslavem Tesařem, je největší česká poradenská platforma poskytující služby podnikatelům a manažerům. Vědět jen tohle by ale bylo málo. Luďka Pfeifera jsem se zeptala:
Jak vypadá dnešní trh manažerského poradenství? Firmy se v uplynulých více než dvaceti letech hodně naučily, na druhé straně se pečlivěji specializují a některé „věci“ prostě neumí a musí nakupovat, v ideálním případě rády nakupují. Co jim v tomto kontextu můžete nabídnout a co určitě potřebují?
Trh manažerského poradenství je v zásadním přerodu. V zásadním přerodu je totiž celé společenské a businessové paradigma, na které jsme byli zvyklí od 30. let minulého století. Staré pilíře prosperity – od globální úrovně až po úroveň firem – se drolí. Nové zdroje prosperity krystalizují a etablují se jen pomalu a málo zřetelně. V takové situaci firmy, jak nadnárodní korporace, tak malé a střední lokální firmy, redefinují svou podstatu, konkurenční výhodu a způsob získávání a řízení klíčových zdrojů: klientů, znalostí, financí, lidí, partnerů…
Manažerské poradenství už dávno není zdrojem „rad a mouder“. Už není ani zdrojem externí manažerské kapacity pro iniciování a akceleraci změn. Jeho podstata se překlopila do partnerství ve strategických rozvojových projektech. Partnerství, do kterého dodavatel („poradenská“ firma) přináší nejčastěji strategickou prozíravost a invenci, obchodní kontakty, schopnost vytvářet a řídit aliance, rozvoj schopnosti exportovat.
Za zvláštní zmínku určitě stojí potřeba trans-sektorového managementu. Spolupráce mezi soukromým, veřejným a neziskovým sektorem je skvělou příležitostí pro entity ze všech těchto „tří světů“. Tradičně mezi nimi ale panuje spíš vzájemná nedůvěra a ostražitost. Vytváření partnerství, aliancí, objevování společných příležitostí, stanovování společných cílů a projektů a jejich následné řízení – i to je moderní role „poradenských“ firem.
Taková je i podstata nejčastěji prodávaných služeb naší společnosti: žádná produktová nebo klientská specializace. Naopak. Jsme klientům partnerem v celostním přístupu k rozvoji businessu, v objevování a vytěžování podnikatelských příležitostí mimo jeho tradiční trhy, v dobývání trhů ve spolupráci s partnery, na které by dříve ani nepomyslel.
Předchozí otázka neměla být levnou propagací M.C.TRITONu, spíše mne zajímá, zda se v České republice kvalifikované poradenství stalo součástí firemních strategických plánů a zda se zařadilo do jisté, dejme tomu, firemní kultury.
Poradenství, tedy ono výše zmíněné projektové partnerství, se stává nezbytností. Podnikání je dnes tím efektivnější, čím dokáže být štíhlejší a pružnější. Čím méně vlastních zdrojů potřebujete, čím méně fixních nákladů tím máte, čím lepší zdroje ah-hoc podle projektu dokážete nakontrahovat a čím vyšší hodnotu k nim přidáte vlastní invencí, tím rychleji dokážete oslovit trh a profitovat na něm. Poradenství, raději říkejme post-poradenství, je tak přirozenou součástí jak tvorby firemních strategií, tak realizace projektů, které firmy podle strategie rozjíždějí.
Pro úplnost jen dodám, že už před poměrně dlouhou dobou se firmy naučily outsourcovat mnoho řídicích procesů a struktur: prodejní sítě, rozvoj kompetentnosti vlastních zaměstnanců, péči o majetek (facility management), řízení kvality… Zkušenosti s takovým „outsourcingem řízení“ jsou velmi dobré a inspirativní – obzvláště pro střední firmy.
Co všechno od dobré rady nad zlato zákazník vlastně očekává? Zázrak? Kousek teorie, která ho přivede na vhodnější praxi? Přísun nápadů, inspiraci poté, co si začne uvědomovat nedostatky? Zásadní změnu? Jiné pracovní návyky?
Vlastně to všechno – a nic z toho… Zákazník neočekává žádné konkrétní teorie nebo postupy a procesy. Spíš mu jde, velmi jednoduše, pragmaticky a pochopitelně, o efekty na výstupu. Chce silnější tržní pozici na domácích nebo expanzi na zahraničních trzích, chce vyšší míru ziskovosti, chce firmu, kterou by koupil, nebo investora, který by koupil jeho. Klíčová je formulace očekávání, která mají stále blíž k podnikatelskému než manažerskému myšlení. Jak jsem zmínil – holistický pohled na business nabývá vrchu nad pohledy dílčími a specializovanými. Teprve po ujasnění zásadního efektu přichází na řadu diskuze o nástrojích, postupech a metodách.
A zač se ještě klient zdráhá platit? Nebo lépe – oč by měl stát a co by měl spíše opomíjet?
Klient by měl stát o změny, které jsou principiální, strategicky správné, s velkým potenciálem budoucího růstu businessu, s ambicemi sahajícími k zahraničním trhům a zásadním inovacím. Měl by stát o lidi, kteří dokáží zpochybňovat zaběhané pořádky, o nové leadery, o nové firemní elity, o vizionáře a inovátory.
Vyhazováním peněz je vylepšování odumírajícího businessového modelu, konzervování stávajícího bez potenciálu, optimalizace čehokoliv v řádu jednotek procent. Vyhazováním peněz je posilování obrany předem ztracených bašt a vart. Vždycky je mi smutno z toho, když je klient ochoten vyhodit peníze za minulost a zdráhá se investovat do budoucnosti.
Kdy jste potřeboval poradit sám sobě?
S trochou nadsázky: za ztracený považuju každý den, kdy poradit nepotřebuju. Potřeba poradit se svědčí o tom, že o věcech přemýšlíte, že nesvištíte ve vyjetých kolejích, že hledáte, že máte téma! Důležité pochopitelně je, abych v radě hledal inspiraci a ne definitivní řešení. Abych si schopností poradit se držel mysl otevřenou a nezabedněnou. Potřeba poradit se by se neměla zvrtnout v neschopnost vlastního úsudku, v neschopnost přijímat řešení a nést za ně odpovědnost.
Dobrým tréninkem pro takový způsob myšlení je vedení fiktivních vnitřních rozhovorů s lidmi, kterých si vážím, kteří jsou ale daleko, nebo už ani nežijí. Podstatou rady je přece dostat a akceptovat pohled z jiné perspektivy. Perspektivy osobností s nadhledem, zkušeností a následováníhodnými životními hodnotami.
A podařilo se?
Daří se se střídavými úspěchy…
Vaše společnost sestává z týmu odborníků, kteří mají vynikající jméno. Nač navzájem spoléháte?
Na firemní kulturu. Přesněji řečeno – na hodnoty, které sdílíme a které charakterizují vztahy a chování jak mezi námi, tak i mezi námi a našimi klienty, dodavateli, obchodními partnery. Hodnot máme pět: růst, individuální výkon, spolupráci, odvahu, slušnost. Je to jasný postojový rámec, podle kterého máme nastavené taky techniky náboru, výběru, hodnocení a odměňování výkonu, osobního rozvoje a kariérního postupu.
Vedle hodnot je pochopitelně dalším „tmelem“ našeho týmu firemní vize – sdílená představa o budoucnosti firmy, hlavní směrník individuálních ambic našich lidí.
Etika je jedním z principů, které k M.C.TRITON neodmyslitelně patří. Souvisí s tím termín společenská odpovědnost, který k vám rovněž nepsaně patří. Nedávno jste vstoupili do české pobočky světové platformy Global Compact a stali jste se vlastně jedním ze zakládajících členů národní sítě, jejímž posláním je myšlenky společenské odpovědnosti nejen vysvětlovat, ale také šířit a rozvíjet. S jakou vizí?
Náš postoj ke společenské odpovědnosti hlásáme už léta: její podstata je v tom, jak férově firmy podnikají – jak férově vykonávají svůj hlavní předmět podnikání.
Příčí se nám praxe, ve které silné firmy zametají se svými zákazníky, odrbávají a šikanují své dodavatele, ignorují zájmy zaměstnanců… a pak uloupnou pár procent svého zisku do bohulibé nadace a za pozornosti médií je sladkobolně věnují znevýhodněným. A, nedej bůh, ještě se pochlubí dokola sbíranými cenami za společenskou odpovědnost. Z takové reality je mi… ne moc veselo.
Prazáklad odpovědnosti podnikatele ke společnosti je přece v tom, že vůbec podniká – vytváří hodnotu pro zákazníky, pracovní místa, zisk, ze kterého odvádí daně – a nehraje jen hrátky na přerozdělování a natahovaní rukou po dotacích. Ne nadarmo Milton Friedman hlásal, že jediným měřítkem společenské odpovědnosti je zisk. To beru jako lehce přepjaté, ale podstatu sdělení ctím: jen úspěšná, prosperující, zisková firma plní své poslání. Druhou stránkou mince pak je, že podnikám férově – s plným respektem k zájmům svých stakeholderů. Do Global Compact jdeme razit právě takové pojetí společenské odpovědnosti.
Domácím businessem hýbou kauzy úplatků, nařčení, polopravd i nejednoznačných tvrzení, a často zastírají to dobré a perspektivní: většina podnikatelů a manažerů je poctivých a čestných, i když chybujících. Když odmyslím medializaci – dá se něco udělat pro to, aby podnikání u nás bylo vnímáno spíše jako cesta volby než jako něco jen negativního? Je to generační otázka? Nebo věčný boj „o spravedlnost“, která se dá krotit pouze vítězstvím jednoho nad druhým? Mocí surovin, územím, peněz, tím, co někteří odmítají, jiní používají? Trochu ze široka, viďte, ale odpověď bude třeba nad očekávání stručná…
Podnikání považuju za činnost zcela klíčovou pro úspěch jakékoliv civilizace. Minulé dekády prosperity v mnoha lidech vyvolaly pocity, že peníze vznikají „samospádem“, že rozhodující je schopnost orientovat se a uloupnout si ve virtuálním světě daní, regulací a dotací. Chápání firem jako lovné zvěře pro berňáky, businessu jako špinavého prostředí, které se musí hlídat, trestat a regulovat, je trapné a naštěstí mu zvoní hrana.
Evropě (i tradiční „západní“ civilizaci) rychle docházejí peníze. Bez podpory podnikání, bez efektivní spolupráce veřejného a soukromého sektoru, bez vytváření „business friendly“ prostředí nás Asie rychle vezme hákem. Poslední doporučení Světového ekonomického fóra pro rozvoj globální ekonomiky zní jasně: vlády, podporujte podnikání, nebo vaše země zkrachují. Za takové situace vnímat podnikání jako něco negativního může jen úplný hlupák.
Vy jste založením velký optimista i vizionář. Oč opíráte svou životní filozofii a podnikání?
O hodnotu svobody. Mít život ve svých rukou je nádherný pocit, mít možnost volby (klientů, obchodních partnerů, kolegů, přátel, cest do budoucna) je opojný. Svoboda je pro mne ale jeden lupen trojlístku „svoboda – vize – odpovědnost“. Svoboda je krásná tím, že můžete utvářet svou, i firemní, budoucnost. Ta ale potřebuje svůj směr – tedy vizi. A cesta k ní bez odpovědnosti za ty, kteří jdou s vámi, bez odpovědnosti za dopady vaší cesty k vizi je sobecká a často planá.
Kde hledáte radost všedního dne?
Ve sportu a ve vztazích. Radost tak hledám v pohorkách nebo přezkáčích, na kole, v kanoi. Nejšťastnější asi bývám na vrcholech kopců. Co by to ale bylo bez možnosti taková potěšení s někým sdílet…
otázky připravila Eva Brixi