Mít báseň nebo obraz jen tak pro sebe? Dílko či dílo, které nesdílí nikdo jiný? I to je cesta, ale k autorskému naplnění moc nevede. Jak pomoci řešit dilema tvůrcovy duše? Jak nabídnout originální vidění světa jiným? Navíc v prostředí, kde jsou zákonitosti komerce neúprosné? Způsoby existují, jedním z nich je kulturní projekt e-moc-e. Patří neziskové organizaci, která si již deset let klade za cíl podporovat umělce v jejich tvorbě a pomáhat jim zviditelnit jejich dílo.
Internetová galerie www.e-moc-e.cz každý rok zveřejňuje příspěvky malířů, fotografů, básníků a hudebníků, ze kterých odborná porota vybírá vítěze. Ti nejlepší potom vystavují v kamenných galeriích, vystupují s hudbou a autorským čtením poezie v hudebních klubech. Jindřišská věž v Praze je hlavním výstavním prostorem již deset let. Členy dvacetičlenné poroty jsou galeristé, profesionální umělci a osobnosti, které projekt podporují. Za deset let jím prošly stovky umělců a vzniklo přes dvacet výstav a série koncertů po celé České republice. Zakladatele myšlenky, Ing. Milana Deusche (na snímku), který kolem sebe soustředil za to desetiletí spousty zajímavých lidí a jehož odborníci v oboru mediální komunikace znají také jako majitele agentury EMD Consultants, jsem se zeptala:
Kulturní projekt e-moc-e slaví letos desáté narozeniny. Co ho živí? Nadšení, zájem široké veřejnosti, snaha některých se prosadit? Jaká je jeho podstata?
Jeho podstata je tvořit a tvorbu podporovat. Na počátku stála myšlenka, že amatérští a začínající umělci těžko hledají cesty, jak se zviditelnit, jak ukázat svoje dílo světu. Proto jsme je v tom chtěli podpořit a nabídli jim určité řešení. Je potěšující sledovat, jak roste nejen zájem samotných umělců o účast i fakt, že se řada z nich několik let po sobě vrací a chce představit nové dílo, ale že se o jejich výstavy zajímá také široká veřejnost.
Když jste projekt založil, měl jste jasnou představu o jeho cílech a poslání? Nebo každý rok přidával na možnostech i starostech?
Když projekt e-moc-e před deseti lety vznikl, hlavním cílem bylo zaměřit se na amatérské umělce a jim se věnovat. Později jsme ale zjistili, že řada profesionálních či vystudovaných umělců naráží na stejné problémy při prezentaci a hledání příležitostí. Proto jsme otevřeli brány všem umělcům bez rozdílu. Každý rok se objevují nová zajímavá místa, kde můžeme umělce prezentovat. Dostali jsme se tak např. do divadla v Jablonci nad Nisou s velkým galavečerem, uspořádali jsme sérii výstav a komponovaných večerů v galerii Černá labuť a na řadě dalších míst po celé České republice. Jakousi pomyslnou „základnu“ pro nás ale již deset let znamená galerie v Jindřišské věži v Praze.
Tvářemi jsou slavné osobnosti – Chantal Poullain, Lukáš Hejlík, Štěpánka Duchková a řada dalších příznivců. Budou jimi i nadále? Kdo k slavným narozeninám přibyde?
Na počátku náš záměr umocnily tváře českého kulturního a společenského života. Aby nám pomohly získat pozornost médií, veřejnosti i samotných umělců. U zrodu se mnou stála Kateřina Pospíšilová, vicemiss ČR, v prvním ročníku nás podpořila také Chantal Poullain. Lukáš Hejlík a Ester Kočičková se později zapojili mezi porotce. Právě odborná porota je pro nás velmi důležitá a každým rokem se rozšiřuje o nové zajímavé osobnosti – hudebníky, galeristy, zpěváky a další profesionály z kulturní oblasti.
Porota má na starosti každý rok vybrat ty nejlepší umělce, a umožnit jim tak vystavit v kamenných galeriích. Je zároveň skvělé, že se porota se soutěžícími propojuje a spolupracuje. Monika Pavlíčková např. pravidelně přednáší básně soutěžících autorů na večerech poezie, Václav Tobrman, jeden z nejlepších českých pianistů, zhudebnil báseň loňské vítězky apod.
Udržet takovou aktivitu při životě je asi dosti složité. Chce to peníze, čas, trpělivost. Není to dnes příliš?
Chce to hlavně chuť dělat dobrou věc.
Život projektu je především časově náročnou disciplínou pro realizační tým – od tvorby a udržování aktivní internetové galerie, přes oraganizaci výstav, až po propagaci autorů a akcí. První roky jsme měli sponzory z řad velkých firem, ale postupem času i chuť komerčního sektoru podporovat nekomerční umění trochu opadla, finanční partnery ale hledáme stále. Dopředu nás každý rok žene především úspěch umělců, kteří mají bezvadné výstavy, koncerty a autorská čtení poezie.
Jací jsou vlastně současní umělci, kteří se emocemi neživí? Jsou jiní než ti, kterým umění nese živobytí?
Nevidím mezi nimi rozdíl. Také proto jsme přestali specifikovat podmínku pro vstup do projektu pouze na amatéry. Když má někdo chuť tvořit a dostal do vínku talent, má tedy co sdělit a předat dál – ať je to studovaný a úspěšný profík, nebo amatérský nadšenec, pro kterého je umění koníček a zábava.
K významným výročím si zpravidla něco pěkného přejeme. Co „posíláte“ letošnímu ročníku?
Letošnímu jubilejnímu ročníku popřejeme to, co každému předchozímu, a snad i všem následujícím – hlavně hodně kreativních umělců, které políbila múza, kteří mají chuť tvořit a svoje dílo ukázat světu. Potom bude mít smysl, aby „e-moc-e“ dále existovaly.
za rozhovor poděkovala Eva Brixi