Módní je sice americký úsměv, ale také negativistický pohled na svět. Abyste nevybočili z řady, musíte si stále na něco stěžovat, skuhrat nad tím, že chleba není tím, co býval, a že kolegové jsou falešní nebo že politika je jen o korupci. Pak se nad vámi možná obchodní partner slituje a zakázku dostanete. Jste totiž naladěni na stejnou vlnu jako on. Obdobně jste také ve stresu, nervně projíždíte e-maily v mobilu, pořád někam ze zvyku voláte, nevydržíte pár minut v klidu u monitoru, nezformulujete najednou několik zásadních vět, které je třeba poslat dál… Nevíte, o čem s vámi před hodinou mluvil šéf a zapomínáte i hodinu, na kterou jste si smluvili báječné rande. Varování ve formě nadměrné únavy, špatného spánku a nestíhání čehokoli nejste schopni vnímat. Děláte chyby, které jsou jen začátkem maléru. Stop. Více není třeba co dodávat. Nutné je zamyslet se a začít jednat. Třeba se začtěte do jedné ze dvou publikací, jež spolu úzce souvisejí. Jedna se jmenuje Přestaňte se stresovat v práci a druhá nese název Jak lépe nakládat s časem. Autorem je Doc. Jan Urban, spolumajitel poradenské a vzdělávací společnosti Consilium Group, Management Consultants, spol. s r. o., ve které působí jako poradce a lektor:
Vydal jste dvě publikace, které nás mohou poučit o tom, jak lépe nakládat s časem a stresem. Proč jste si zvolil zrovna tyto dva fenomény?
Zabývám se léta poradenstvím a vzděláváním zaměstnanců a mou zkušeností je, že to, co pracovníkům (a tím i firmám) brání ve vyšší výkonnosti, nejsou často nedostatečné odborné schopnosti, ale snížená osobní efektivita. Tedy nedostatečná schopnost řídit sebe sama. Jde o způsob nakládání s vlastním časem, a tím i časem druhých, ale i o další nepříliš účelné osobní zvyklosti. Tyto zvyklosti si zpravidla neuvědomujeme, přestože nás mnohdy zcela zbytečně a bezúčelně stresují. Navíc vytvářejí začarovaný kruh. Zvýšený stres, ke kterému vedou, snižuje naši výkonnost, a tím současně zvyšuje čas, který k práci potřebujeme. Příkladem je snaha být vždy a ve všech situacích absolutně dokonalý, motivovaná zvýšenou obavou, že bychom jinak mohli být kritizováni. Pokud tomuto sklonu podlehneme, nebudeme mít na svou práci nikdy dost času. Její provedení můžeme totiž vždy ještě trochu vylepšit. Navíc se o absolutní dokonalost budeme snažit i tam, kde není nezbytná, což nám zabrání být dokonalý tam, kde důležitá skutečně je. Nad svými každodenními zvyklostmi by se proto měl každý čas od času zamyslet, udělat si, obrazně řečeno, jejich inventuru a těch méně produktivních, či dokonce škodlivých, se zbavit. Obě knížky, nazvané Jak lépe nakládat s časem a Přestaňte se v práci stresovat, k tomu podávají návod.
Organizovat si nejen pracovní čas, ale také ten osobní začalo být pro mnohé lidi velkým oříškem, uměním, nedostižnou hranicí. Čím to, že dospíváme často ke zdánlivě neřešitelným situacím?
Stresujících návyků provázejících náš pracovní i osobní život je nepřeberná řada. Za mnohé stresující situace, které přičítáme okolí, si proto často můžeme sami. Například tím, že si některé věci zbytečně bereme osobně, přestože s námi nijak nesouvisejí, že se stresujeme tím, co bylo a již nelze změnit nebo teprve může (ale nemusí) nastat, své úkoly zbytečně odkládáme, takže postupně bobtnají, vstupujeme do konfliktů, ve kterých o nic nejde nebo které nemůžeme vyhrát, odmítáme přiznat chyby, a děláme tak z malých chyb velké, obáváme se odmítnout některé požadavky svého okolí, nebo dokonce slibujeme věci, které můžeme jen obtížně splnit, příliš rychle zaujímáme určité názory, aniž bychom zvážili jejich dopad, obáváme se požádat o to, co chceme, a to z obav, že budeme odmítnuti, zbytečně prosazujeme své ego apod.
Mohou za náš stres i technologie, které svými možnostmi předbíhají schopnosti člověka se adaptovat na vymoženosti, které sám světu přinesl?
Za stres skutečně někdy mohou moderní informační technologie, především tím, že brání naší koncentraci. Vytvářejí totiž často téměř nutkavě potřebu neustále kontrolovat mail či mobil, sledovat sociální sítě apod. Bez koncentrace však nelze nic podstatného dokázat. Kdykoli svou činnost přerušíme, abychom zjistili, co „důležitého“ se děje v „kybernetickém prostoru“, ztrácíme nejen čas, ale přetrhneme i svou myšlenku. Ztráta či neschopnost soustředění je někdy dokonce ospravedlňována, a to představou o efektivitě tzv. multitaskingu, tedy souběžného vykonávání více činností. Lidé však více činností najednou ve skutečnosti nevykonávají. Jen přerušují jedny ve prospěch druhých. Jejich výkonnost tak v důsledku informačních technologií často paradoxně klesá. A to nemluvím o zaměstnancích, kteří tráví většinou času na webových stránkách, které s jejich prací nemají nic společného.
Co poradit podnikatelům a manažerům, aby se nezbláznili?
Za prvé je třeba se zbavit představy o vlastní nepostradatelnosti. Nenahraditelný není nikdo, a řadu činností, které nyní vykonáváme sami, mohou vykonávat i druzí. Stačí, když je to naučíme, budeme jim důvěřovat a zbavíme se sklonu je trvale podrobně kontrolovat či říkat jim, co přesně mají dělat. Nejsme-li schopni delegovat, stává se pro nás i řízení malého úseku úkolem přirovnatelným k řízení velké firmy. Podobně bychom neměli propadat workoholizmu, tedy sklonu věnovat se jen práci či být na ni závislí podobně jako jiní na alkoholu nebo drogách. Workoholizmus pramení ze dvou zdrojů: neschopnosti zvládnout práci v běžné pracovní době, často v důsledku neefektivního využívání času, a sklonu využívat ji jako náhradní aktivitu s cílem uniknout před jinými okolnostmi života. Workoholizmus však dlouhodobě snižuje výkonnost. Navíc platí anglické přísloví, které říká: Too much work makes Jack a dull boy, volně přeloženo, příliš mnoho práce nás dělá nudnými.
A co byste doporučil lidem, kteří přijali stres jako základ své kariéry?
Ve vztahu ke stresu existuje jedno časté nedorozumění. Jde o představu, že je zdrojem úspěchu nebo alespoň nezbytnou cenou za jeho dosažení. Chcete-li být úspěšní, říká tento názor, musíte téměř trvale žít ve stresu. Lidé, kteří této představě věří, žijí v neustálém stresu nejen proto, že je k tomu okolnosti nutí, ale i z toho důvodu, že se domnívají, že se stanou výkonnější. Jsou uspěchaní, nervózní, vznětliví a popudliví, nedokážou naslouchat ostatním, ztrácejí schopnost se nad věcmi podrobněji zamyslet a na nic jim nezbývá dostatek času, jsou však přesvědčeni, že jde o jedinou cestu, jak být výkonní. Skutečností je, že stres předpokladem úspěchu ani zvýšené výkonnosti není. Narušuje totiž schopnost jasného myšlení i správného rozhodování. Vyvolává zkratové jednání, vede k černobílému vidění, pomíjení širších souvislostí nebo přijímání příliš rychlých soudů. Potlačuje i kreativitu. Navíc má sklon vyčerpávat, a vede tak k rychlejší únavě.
Model mikrofirmy: Jan Novák ji před 20 lety založil, sám ji intuitivně řídí, zakázky shání také sám, má čtyři zaměstnance, kteří odpracují osm hodin, těší se na víkend, o loajalitě nemají ani ponětí, firma zkrátka stojí na Janu Novákovi. Ač se snaží, nemůže sehnat obchodní zástupce, absolventi vysokých škol jsou drazí, tak všechno pytlíkuje, jak se dá. Doma mu to moc neklape, firma má přednost, ani jeho mzda není závratná, neboť musí zaplatit nejprve ostatní, aby vůbec jeho s.r.o. přežilo. Začíná mít zdravotní problémy, špatně usíná, buší mu srdce, stoupá tlak. Jak mu poradí vaše knihy?
Měl by si především položit otázku, zda mu současný „model“ jeho práce ve skutečnosti nevyhovuje, tedy zda se svou situaci skutečně snaží změnit. Dojde-li k závěru, že ano, najde v obou knížkách řadu doporučení. Nejen v tom, jak si lépe rozvrhnout a naplánovat čas, stanovit cíle a priority či osekat činnosti nedůležité, tj. lépe nakládat s vlastním časem, ale i jak lépe zacházet s časem svých spolupracovníků, jak je lépe motivovat, jak jim některé úkoly nejen zadat, ale i delegovat, a zvýšit tak jejich odpovědnost či loajalitu k firmě. Je totiž pravděpodobné, že velkou část problémů se svými zaměstnanci si svým přístupem k nim vytváří sám. Ani jeho spolupracovníci proto možná s danou situací nejsou nijak zvlášť spokojeni a poohlížejí se po práci jinde.
Lze se naučit bojovat proti stresu? A lze vyzrát na zavedené vnímání nedostatku času? Zdravá výživa, drobné radosti, útěk do přírody, jóga, dýchání, delší dovolená? To jsou asi jen drobné krůčky. Kde je tedy podstata?
Stres patří nesporně k nejhorším moderním zabijákům. Vyvolává či zhoršuje řadu chorob, urychluje stárnutí a podepisuje se na mnoha emocionálních obtížích. Nedávné výzkumy dokonce ukázaly, že nepolevující dlouhodobý stres dokáže změnit naši genetickou výbavu. Důsledky stresu pro zdravotní stav tak mohou být někdy horší než dopady všech nezdravých potravin dohromady.
Zrádnost stresu spočívá navíc v tom, že jej velmi často zhoršují způsoby, jak na něj reagujeme. Stresovaný organizmus si jako „kompenzaci“ za svou újmu žádá odměnu. „Odměna“, které se mu dostává nejčastěji, však pro něj žádnou skutečnou odměnou není, ale naopak jej jen dále a více stresuje. Nejčastěji jde totiž o odměnu v podobě nadměrného či nezdravého jídla a pití, sledování televize, surfování na internetu, propadání počítačovým, nebo dokonce hazardním hrám, kouření či (přílišného) nakupování.
Na obranu proti stresu jsou často doporučovány nejrůznější relaxační metody, sahající od pravidelného pohybu či cvičení, častějšího pobytu na čerstvém vzduchu, pravidelného odpoutání se od práce, častější dovolené, delšího spánku, pomalejšího a prohloubeného dýchání až po meditace nebo solné koupele. Tyto či další metody mohou při boji se stresem nepochybně pomoci, především tím, že zvyšují vaši odolnost či toleranci vůči zátěži a odstraňují některé její důsledky. Příčiny stresu však samy o sobě neodstraňují.
Všechny příčiny stresu nemáme nikdy zcela pod kontrolou. Každá práce, i ta, kterou máme velmi rádi, může být stresující. Některé příčiny však pod kontrolou máme – ty, které si vytváříme sami. Nejúčinnější prevence stresu spočívá proto v tom, že se svých vlastních stresujících návyků snažíme zbavit. Tím, že se naučíme nebrat si některé věci osobně, že nebudeme vnímat jen nepříznivé stránky věcí, že se nebudeme snažit měnit okolnosti či osoby, které změnit nelze, že budeme více důvěřovat svým schopnostem, nebudeme vstupovat do zbytečných sporů apod. V českém prostředí přitom zřejmě pomáhá především snaha oprostit se od zvláštního „daru“ národní povahy, a to sklonu koncentrovat se na nepříznivé okolnosti, vidět je i tam, kde nejsou, a přisuzovat jim ty nejhorší důvody.
otázky připravila Eva Brixi