Netušila jsem, že máme v redakční radě muže, jehož autorská výstava obrazů skončí zcela unikátně: Ing. Hugo Kysilka, náš letitý spolupracovník, prodal vše. Leckterý malíř by se jistě rád zeptal na ono tajemství, které přimělo známé, kamarády, kolegy i náhodné hosty výstavy, aby to které plátno označili okamžitě za „vlastní“.
Báječnou náladu v prostorách Galerie Písecká Brána na pražských Hradčanech od 8. února na tři týdny vytvořila díla naprosto unikátní, nad nimiž se lidé usmívali, smáli, i popadali za břicho zcela nespoutaně. Už samotný název Pohodáři všech zemí spojme se, aneb Druhé vztyčení rudých trenýrek tentokrát na hoře Říp naznačoval, že se návštěvníci společně s Hugo Kysilkou pouštějí nikoli na tenký, ale potřebný led. Ani ne proto, že byl únor a mrzlo až praštělo, ale proto, že lehká provokace, šprťouchlata mířená k detailům, v nichž lze poznat rysy člověka pozemského, je odpovědí na leckteré otazníky naší doby. A tak poznámka pod čarou: Hugo, maluj dál, nám se to líbí!
Výstava byla prodejní. Není vám líto se s obrázky rozloučit?
Je. Ale daleko větší radost mám z toho, když si je koupí lidé, které znám, a mám tak možnost svá dílka občas vidět.
V galerii však nebyly ke zhlédnutí jen vaše díla, ale také jste s sebou přivedl dva hosty…
Na výstavě mne svými obrazy doprovázel kamarád Saša Kozlov a mladičká slečna Natálka Lopatová. A to vše se mohlo uskutečnit díky řediteli Galerie Písecká Brána Ing. Petru Mändlovi a Městské části Praha 6.
Proč zrovna štětec a plátno? Nelákal vás třeba hrnčířský kruh, fotoaparát nebo dláto a kousek pěkného dřeva?
Lákalo mě dláto a dřevo a již v gymnazijním věku jsem vyřezal několik figur. Bylo to však v domácích podmínkách s nepořádkem v kuchyni, což mi samozřejmě vždy neprocházelo bez lamentování. Později už nebyl čas a při takřka dvacetiletém pracovním působení v zahraničí bylo snazší věnovat se malbě. Přesto stále mám řezbářské vybavení a dřevořezba je výzvou.
Ve které době vznikaly první malby?
Bylo to již před třinácti lety, ale zlom nastal po roce 2011. Tehdy jsem ležel v nemocnici na kapačkách a hlavou se mi honily myšlenky o tom, proč se malbě nevěnuji mnohem intenzivněji. Krátce na to vznikaly obrázky v menším formátu, postupně pak – když jsem se již tolik takzvaně neztrácel v prostoru – i větší.
Lidé na vašich plátnech oceňují osobitý druh humoru, úsměvnost, snad až satiru a jistý sarkasmus. To jsou cenné atributy. Nadsázka a legrace, snaha udělat si šprťouchlata ze sebe samého a přítomnosti jiných, ne každý to umí…
To je pravda a do určité míry jsem se tak vymezil i jako autor.
Co s díly, které jste neprodal? Lze je ještě sehnat? Kde?
Nemyslím si, že by něco po stávající výstavě zbylo. Ale kdyby přeci jen, pak stačí zabrousit na www.hugok.cz a domluvíme se.
Když malujete, bavíte se, nebo je to o pekelném soustředění?
Strašně se při tom bavím a při dokončování dílka se musím smát. Přesto se však vždy radím s manželkou a v drobných detailech často i něco upravím.
Kdy je autor spokojen?
Poté, co obrázek vznikne, a samozřejmě, pokud se uspořádá výstava. Nejvíce však, když se obrázky lidem líbí a zakoupí si je, anebo je ode mne přijmou jako dárek. Dokáži tímto dílkem rozesmát mnohé své přátele a často si při setkáních tyto okamžiky připomínáme.
připravili Eva Brixi a Jiří Novotný