MUDr. Petr Jan Vašek je vyhlášený specialista v oboru plastické chirurgie. Světák, který žil a pracoval v Kanadě a rovných 25 let v Jižní Africe, kde manažersky začínal úplně od nuly, byť již tehdy byl jedním z českých primářů… Do České republiky se vrátil před rokem 2008. Dnes působí v soukromé praxi pražské Formé Clinic v roli primáře a váženého, proslulého specialisty, který se nemýlí. Ze zahraničí jezdí pacienti za ním a jeho zdejším týmem. Neptala jsem se ho, jak činí ženy a muže krásnějšími a spokojenějšími, nýbrž…
Jaké je nejmilejší místo na zemi pro světoběžníka, vyhlášeného plastického chirurga, manažera, který může srovnávat nejen metody práce, ale i prostředí, možnosti, vztahy?
Česko. Proto jsem tady. Opravdu, věřte mi. Jižní Afrika, kde jsem také doma, je nádherná země. Krásní lidé. Černoši, někdo říká, to ne, ale to jsou úžasní lidi, úžasní pacienti. Hodní, všecko v pořádku, žádné problémy. Ale Česko je Česko. Už ty dimenze. Kanada, to si nedovedete představit, jak je to obrovská země. To musíte vstřebat. Ale ta česká malebnost je tak úchvatná, že když jsme se vrátili, manželka a já, tak jsme každý den po práci chodili po nábřeží a koukali jsme na Hrad. Já mám rád přírodu, Česko je neuvěřitelně krásné a v té úžasné teritoriální malosti je nacpaných tolik koncentrovaných věcí! Pamatuji si, jak jsem známým v Jižní Africe vyprávěl o České republice a vytáhl jsem mapu královských hradů a zámků, která byla celá vyplněná, a oni koukali a říkali, to snad není možný. A já jsem jim tvrdil, že je to tak, to je naše země. Jižní Afrika je pořád svým způsobem můj domov, ale přijeli jsme sem a něco se s námi stalo, byli jsme doma. Takhle to mám.
Nač máte kromě svého zaměstnání nyní čas?
Já se nekoukám na televizi, čtu. Byl jsem zvyklý pořád studovat, připravovat se, rozvíjel jsem akademickou disciplínu v Jižní Africe. Na záliby jsem tolik prostoru neměl. Takže teď hlavně čtu, klasiku, romány, bestsellery. Jsem ve stadiu, kdy čtu historii. Ne fikci, ale opravdu faktické věci, třeba posledních deset let jsem byl zahrabaný v dějinách křesťanství se všemi hlubokými studiemi. Nyní jsem se začal zabývat Kelty, protože je jedna z teorií, že máme keltskou krev. Když se podíváte na oppida, keltská města, těch je tady tolik, že je to neuvěřitelné. Odkud ti Kelti přišli, proč my atd.
Prozradíte nějaké nesplněné přání?
Pořád jsem pracoval, pracoval a pracoval, tak jsem neměl čas na nic. Ano, ještě jsem hodně sportoval, stále jen práce, sport a moje milovaná hudba. Ale teď mám i čas na cestování a k tomu se váží i moje sny. Já mám rád památky, jako Stonehenge, chtěl bych jet do Baalbeku se podívat, na ty neuvěřitelné monolity, o kterých nikdo neví, kdo je tam dal, protože žádný jeřáb na světě je neumí zvednout, natož z nich stavět. A pyramidy v Jižní Americe bych chtěl vidět. Tak to je moje a jsou to samé šutry. A s internetem je těch věcí čím dál tím víc a je to neskutečné. A já to všechno chci vidět.
A co třeba největší klukovina? Vzpomenete si?
Když jsem byl kluk, byl jsem velice aktivní, dělal jsem všechno možné. Jednou přijel cirkus. Znáte to, cirkus, kolotoč, manéž. Tenkrát to bylo normální. A tam měli také zoologickou zahradu a takové klece, vytažená roleta, a mezi nimi vzácná zvířata a jedním z nich byl lev. A on ležel, a měl hlavu položenou ven z těch mříží, a já nevím, co mě to napadlo, strčil jsem tam ruku a pohladil jsem ho po čumáku. To mi bylo tak deset. Ne, že bych ho chtěl podráždit, prostě se mi líbil. Pak jsem četl, že se něco podobného stalo v Německu, kdy mladý člověk strčil ruku skrz mříže a lev mu ji vytrhl v rameni. No, už je to za mnou, ale celý život mě to straší v představách.
A vaše radost, která trvá?
Asi práce. Bez práce bych umřel, musím pracovat, tak jsem se narodil, to je můj genetický kód, který jsem od někoho dostal. A největší radost mám z toho, když něco udělám dobře, a snažím se opravdu všechno dělat dobře. Jako každý doktor pořád přemýšlím. To je takové nedoceněné u lékařské profese, každý doktor pořád přemýšlí o svých pacientech a pořád myslí na práci. Možná někdo ne, ale já pořád na tu práci myslím, přemýšlím třeba o nových metodách atd. Ale ta práce mě těší, a když to dělám dobře, tak to je ten nejlepší pocit, který mě naplňuje.
Jakým nejpříjemnějším pracovním prostředím jste prošel?
Vždycky je to na kolektivu, vždy je to tým, ne jednotlivec, a tak jsem byl zvyklý. Jižní Afrika je a vždycky byla strašně bohatá země. Nejenom zlato a diamanty. Kdybyste viděla, do jakých extrémů to může jít, to je neuvěřitelné. Měli jsme hodně peněz. Kdybych vám ukázal komplex té univerzitní kliniky, kde jsem působil, tak byste se lekla. To bylo šest špitálů v jednom obrovském systému, který byl dlouhý 650 metrů, což je téměř fotbalové hřiště. A 12 pater pod zemí a 8 nad zemí. Jihoafrickým chirurgům to bylo známé, protože tam ty finance byly, ale já jsem byl třeba ve stadiu, kdy mi řekli: jsou peníze, kup si. Já jsem měl nejlepší nástroje, všechno. Na operačním sále byly kamery s přenosem do konzultačních místností, kde seděli studenti, viděli detaily, nemuseli ani chodit na operační sál. My jsme si koupili i filmové studio. Moc jsme ho tedy nepoužívali, ale takové možnosti tam byly. Všechno, co jsem chtěl, jsem měl, privátní klinika taky byla, takže v tom bohatství to bylo úplně jinde než Česko. Tady ve Formé Clinic je to jiné, ale také máme všechno. Perfektní tým, vztahy ideální, přátelské, ale korektně, žádné poplácávání po zádech. Respektujeme se navzájem. A to, čeho chceme dosáhnout, je stále se zlepšovat a zlepšovat. Na tom všichni pracujeme. Těšíme se z toho, že máme mnoho spokojených klientů a že se majitelům podařilo najít daleko větší prostory, v nichž vybudovali ještě lepší kliniku, do níž se zanedlouho budeme stěhovat. Co si víc přát?
připravila Eva Brixi