Na pátek 13. března jsem měla lístky na chytrou komedii Pohřeb až zítra (ani ten název nezachránil, co přišlo) do Švandova divadla v Praze. Těšila jsem se, potřebovala jsem vyčistit hlavu a vstoupit do prostředí, které mi nabídne jiný pohled na svět. Kde nebudu muset pracovat, ale vnímat pohyb myšlenky, tleskat jiným, zasmát se, nic neřešit. Zákon schválnosti se na tohle datum těšil. Zůstala jsem doma stejně jako mnoho ostatních. Divadlo mlčí. Ale jen zdánlivě a jen na čas. Jeho tým usilovně pracuje dál pod vedením ředitele Daniela Hrbka, i když pod taktovkou změněné společenské objednávky:
Patříte k nejdéle sloužícím ředitelům divadel v Praze i celé republice. V čele dnešního Švandova divadla stojíte už čtvrtstoletí. Jaké významné mezníky jste do jeho dějin vepsal právě vy?
Uf. Významné mezníky… Tak třeba samotný název divadla se vrátil k tomu úplně původnímu na základě mé iniciativy v roce 2000. V té souvislosti se mi povedlo nechat přejmenovat stejně i tramvajovou zastávku u našeho divadla. Ve Švandově divadle jsem po svém nástupu provedl rozsáhlou rekonstrukci a v podstatě znovuobnovil jeho provoz, přivedl do něj nové zaměstnance a nastavil jeho směřování. Mezi umělecké mezníky období mého ředitelování řadím sezonu 2013–2014, kdy vznikly inscenace Hamlet, Idioti a Proměna. Významnou událostí v mezinárodním kontextu bylo naše osmitýdenní hostování v New Yorku v roce 2014, od něhož se odvíjí dosud trvající spolupráce s americkou divadelní univerzitní scénou. A spolu s ostatními kolegy a zaměstnanci se nám za ty roky povedlo dostat Švandovo divadlo mezi dramaturgicky výrazná, a přitom stále téměř vyprodaná divadla.
Divadlo jste přebíral v zuboženém stavu. Měl jste už od počátku jasnou vizi?
Ano. Měl jsem v zásadě představu divadla, které je dnes na Smíchově k vidění. Tedy domu, ve kterém se potkávají i střetávají různé umělecké formy, žánry a originální osobnosti, domu, který vyzařuje a vysílá energii. Konkrétnější představu jsem měl o struktuře programu, o rezidencích nezávislých souborů, personálním obsazení. Vize jsou důležité a jsem rád, že mne napadají stále další. Což by nebylo možné bez inspirujících spolupracovníků. Na Smíchově ale pracuje opravdu dobrý profesionální tým.
V březnu se naše společnost a ekonomika ocitly v situaci, s níž nemáme žádnou zkušenost. Divadla musela zavřít, osazenstvo zůstalo bez práce. Co z toho pro vás plyne?
Je to dramatický střih z beznadějně vyprodaného divadla do tiché prázdnoty. Momentálně jsme museli provést jakési „zakonzervování“ provozu divadla. Nemůžeme hrát, nemáme tím pádem tržby, a tak musíme minimalizovat náklady. Co to bude konkrétně znamenat ve střednědobé perspektivě a v produkci našeho divadla, teď nechci předpovídat. Ale ke změnám dojde: v dubnu plánovanou premiéru hry Adamova jablka odsouváme na příští sezonu, zřejmě se o rok odloží i naše červnové hostování v Chicagu, ve hvězdách je osud koprodukčního projektu American Dream / Czech Nightmare, který má mít premiéru v září V New Yorku. S tím vším souvisejí škody, a zdaleka nejen ekonomické, se kterými se budeme muset vyrovnat. Pokud jde o zaměstnance, budu dělat maximum pro to, abych sladil potřeby divadla a jejich. Jakmile se začne hrát, bude lépe! Otázkou samozřejmě je, kdy současná situace pomine a za jak dlouho se do divadelních sálů publikum zase v masovém měřítku vrátí.
Kde vezmete peníze na chod objektu, provozní náklady, mzdy, obsluhu webových stránek a další nezbytnosti?
Švandovo divadlo je příspěvková organizace zřizovaná Hlavním městem Praha. Východisko tak budeme hledat v koordinaci se zřizovatelem, škody budeme muset řešit se státem. Jednou z možností je využití rezervního fondu divadla, který jsme v minulých letech díky dobrému hospodaření a mimořádným tržbám pravidelně plnili. Jestli to bude stačit, bude záležet na délce tohoto nelehkého období. V tuto chvíli jsme nezbytné provozní náklady redukovali na minimum. Kde je to nutné, se topí, v provozu je stále i vrátnice, kde seniory obětavě nahradili kluci z jevištní techniky či inspektorka hlediště. V obchodním oddělení funguje služba na výměnu či vracení vstupenek, v režimu home office teď pracuje ekonomické oddělení, část produkce, výroba… Čas útlumu v umělecko-technickém provozu věnujeme údržbě dekorací a přípravě rekonstrukce studiové scény. Herci mají domácí studium, ale spolu s ostatními zaměstnanci se spíše obětavě zapojují do různých dobrovolných aktivit, ve spolupráci se zajímavými autory začali také natáčet krátká povzbudivá videa dostupná na Facebooku a youtube. Všichni se také podílejí na virtuálním kontaktu s našimi diváky. Moc si přístupu lidí ze Švanďáku vážím.
Mysl mnoha z nás se zmítá ve velkých dilematech, rozčarování střídá deprese, návaly energie se střídají s útlumem, na mnoho otázek neexistují odpovědi. Přicházejí však i nové nápady. Nároky vzrostly ze dne na den i na manažerské řízení. Jakou zásadu v této situaci držíte?
Myslím, že je třeba změnit model myšlení, přizpůsobit se nastalé situaci a aktivizovat a probudit v sobě kreativitu. A zároveň zachovat chladnou hlavu. Je nutné řešit, co je a co lze, a nepanikařit z toho, co v dané chvíli zkrátka možné není. Ale samozřejmě zvažovat varianty, pokoušet se předvídat. Podstatné je zapojit do řešení situace tým.
Každý silný vůdce, pokud chce, aby jeho vojsko zvítězilo, mu dodává odvahu, naději, víru. Povzbuzuje, motivuje. Není to tak nyní na místě? Nechybí taková postava našemu národu?
Ale no tak. Chybí, samozřejmě. Ale třeba tato situace morální autoritu zrodí. Zatím vidíme hlavně chaotického premiéra, který neumí udržet myšlenku, a prezidenta, který neumí udržet… na uzdě své ego.
Co jste řekl osazenstvu divadla poté, co jste zavřeli?
Ve chvíli, kdy to přišlo, ležel jsem doma s teplotou a kašlem. Dobré, že? Pro šéfa zcela frustrující situace. Vše jsem musel řešit na dálku přes telefon a internet a připadal si naprosto nedostačující. Kapitán lodi uvízl na břehu… Vzápětí jsem si ale znovu ověřil, jak skvělé lidi v divadle máme – během hodin jsme byli na novou situaci adaptováni. Takže jsem alespoň rychle a jasně rozhodoval a mohl udělovat úkoly na dálku. Po prvotním zajištění situace jsem poslal všem povzbuzující e-mail s jakousi perspektivou a předpokladem. Do toho s mnohými komunikuji přímo telefonicky, snažím se zajímat nejen o osud divadla, ale i o individuální příběhy. V současné době fungujeme jako manufaktura na výrobu roušek, které se šijí v různých domácnostech našich zaměstnanců, produkční, maskérky a rekvizitářky buď šijí, nebo zajišťují distribuci. Dramaturgie, umělecký šéf, šéf výroby a provozu, šéfka obchodu – ti všichni zas pomáhají řešit odsuny, odklady a rušení akcí divadla. Já pracuji v koordinační skupině ředitelů kulturních pražských organizací, ve které je i paní radní Třeštíková nebo šéf odboru kultury Cipro. A z naší dosavadní komunikace musím říci, že Praha má momentálně v čele svých příspěvkových organizací opravdu schopné manažery a obětavé lidi.
A nač myslíte nyní?
Nejvíce popravdě na své rodiče, kterým je okolo osmdesáti let, jsou nejohroženější skupinou, žijí v Olomouci a já za Prahou. Také myslím na všechny profesionály, kteří se o nás v dané situaci hrdinně starají – zdravotníky, hasiče, policisty, prodávající a mnohé další, jejichž práce je možná málo efektní, ale neméně důležitá. A samozřejmě také uvažuji nad možným vývojem – nad tím, co by mohlo být za rok, za dva. Samotný fakt, že přijde něco, co nám všem změní plány a donutí nás samotné k nějaké změně (i když nevíme, jaká bude), mne neparalyzuje, spíše naopak. Cítím v tom nejen nebezpečí, ale i velkou příležitost pro nás všechny.
Dali jste se do šití roušek a pomáháte tak, jak to dovolují vaše kapacity. Je to improvizace, během níž tak jako tak přemýšlíte, co udělat, aby prkna zase znamenala svět? Nebo i tohle k divadlu patří?
Myslím, že divadla dokazují, že jsou v těžkých časech přirozenými centry nejen kultury, ale i solidarity, lidskosti, pomoci.
V jaké fázi je hra napsaná umělou inteligencí, kterou ve Švandově chystáte uvést začátkem roku 2021? Nepředběhne ji nějaký aktuální kus na téma, jež si teď možná není těžké domyslet?
Na hře se pracuje dál, umělou inteligenci Covid 19 naštěstí neohrožuje, tu ohrožují jiné viry… Už v létě tak bychom měli mít první verzi nějakého scénáře. Myslím si ale, že vše se bude teprve vyvíjet, a kdo ví, o čem všem budeme za rok nebo za dva divadlo hrát. Teď hlavně musíme věřit, že hrát budeme, že o to společnost bude i nadále stát. Jsem ale přesvědčen, že mnozí z nás potřebují kulturu a živé umění k tomu, aby sami mohli přežít. Takže jsem optimista.
ptala se Eva Brixi