Jan Doležal
Horká vůně pšenice, když se zrno sype z kombajnu na vlečky náklaďáků a traktorů, když slunce praží až do večera a sekat se může do noci, než padne rosa. Až rozjívená radost, když se urodí švestky, modré veselí, a bude dostatek na koláče, povidla i slivovičku. Povznášející pocit hrdosti, když v sadu uzrají jablka všech barev, na poli jsou hnízda brambor radost pohledět nebo bělostné květákové hlavičky, které ještě ten den doputují na náš stůl. Když si ráno člověk namaže rohlík s máslem a pochutná si. Když v době zimních zabijaček slavnostně poobědvá jitrničky a k večeři nešetří na tlačence. O potravinách, které bereme jako standard a samozřejmost, nepřemýšlíme zpravidla ve všech souvislostech.
Doba je rychlá, máme jiné starosti. Jdeme do obchodu a prostě si nakoupíme. Jenže jak moc úsilí stojí to, že máme k dispozici, nač jen naše chuťové pohárky pomyslí? Kdo pamatuje jednocení řepy v řádcích, kdo utužuje kondici na vlastní zahradě, kdo brigádničil na vinici nebo pěstoval květiny ve velkém, ten ví, že je to práce, která se nedá ošidit, která se musí zvládnout v čase, aby pak už nebylo pozdě. Práce zemědělců je nejen užitečná, ale především hodna většího obdivu, než se děje. Jejich zájmy již ve druhém volebním období hájí Ing. Jan Doležal, prezident Agrární komory České republiky. Sám s ohledem na historii rodu, z něhož pochází, velmi dobře ví, co český zemědělec umí, potřebuje, s čím bojuje, o čem sní.
Do čela Agrární komory ČR jste byl zvolen podruhé, máte před sebou tedy další období, během kterého budete hájit zájmy českých zemědělců. Jaké dnes jsou?
Současné priority českých zemědělců jsme shrnuli do pěti bodů v takzvané Olomoucké výzvě. Ta vznikla právě na květnovém sněmu, který mě potvrdil jako „staronového“ prezidenta Agrární komory ČR, a pokládám proto zmíněnou pětici priorit za zavazující. Je to vlastně výčet toho nejdůležitějšího, co aktuálně řešíme a považujeme za zásadní. 
V Olomoucké výzvě chceme po vládě, aby bezodkladně řešila faktické selhání jednotného trhu se zemědělskými komoditami v Evropské unii, zajistila rovné podmínky na jednotném trhu EU, spustila ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou rok slibovaný Program podpory zaměstnanosti na venkově, v souladu se Strategií rozvoje rezortu do roku 2030 zajistila podporu pro citlivé komodity, u kterých klesá míra soběstačnosti České republiky, a konečně aby podle příslibu z roku 2022 v co nejkratším čase vyhodnotila první rok fungování národního Strategického plánu pro provádění Společné zemědělské politiky EU v letech 2023–2027. Olomoucká výzva představuje ale jen zlomek agendy, které se v rámci vedení věnujeme.
Co z předsevzetí minulých let se vám a Komoře podařilo naplnit? V čem jste se naopak zatím neposunuli dál?
Úspěšně jsme zvládli dobu, kdy nekontrolovatelně rostly náklady v zemědělské prvovýrobě, což je zásluha především samotných podniků a je na místě pěstitelům i chovatelům za jejich úsilí poděkovat. Podařilo se vyjednat zastropování cen elektrické energie, i když tento strop mohl být nastaven níže a srovnatelně s jinými státy. Současně jsme dosáhli výjimky v tomto zastropování pro bioplynové stanice o instalovaném výkonu do 1 MW na rok 2023 a navýšení této ceny ze 180 euro na 230 euro u výkonů nad 1 MW. Přes růst nákladů a nízké výkupní ceny zemědělských komodit se daří zlepšovat standardy welfare zvířat a snižovat využití antimikrobik v chovech hospodářských zvířat. Česká republika má výrazně nižší spotřebu než hlavní dovozní státy, jako je Španělsko, Belgie, Německo a Polsko, na což můžeme být právem hrdí. Zavádět inovace se daří také v rostlinné výrobě a již část zemědělců využívá například systémy precizního zemědělství. Současně je třeba říct, že je to stojí nemalé finanční prostředky. To je jen několik bodů, z nichž plyne, čeho se podařilo v českém zemědělství dosáhnout. Kompletní souhrn najdete v usnesení z 32. sněmu Agrární komory ČR, které je dostupné na našich webových stránkách, a je to opravdu hutné čtení.
Je samozřejmě fér říct, že naplnění některých našich priorit může trvat delší dobu. To ale neznamená, že Komora neuspěla nebo že se jimi přestává zabývat. Za dlouhodobé priority považuji především snižování byrokratické zátěže a zlepšování image zemědělství, což souvisí s posílením zájmu mladých o tento obor. Něčím, co zemědělce hodně trápí, jsou pak také nová pravidla Společné zemědělské politiky Evropské unie a pociťují kvůli způsobu jejich převedení do praxe na národní úrovni značné znevýhodnění oproti zemědělcům z jiných zemí. Příkladem za všechny je nastavení redistributivní platby na úrovni 23 %, která představuje podíl z obálky přímých plateb na podporu prvních 150 ha zemědělského podniku. Nicméně po roce je možnost přehodnocení strategického plánu, který představuje jakýsi recept pro naplnění Společné zemědělské politiky EU v jednotlivých státech, a česká vláda by toho podle mého názoru měla využít. Čeká nás samozřejmě i pokračování urputného boje se zahraničními obchodními řetězci, jejichž nekalými obchodními praktikami se zabývá na podnět Agrární komory ČR už i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Práce zkrátka nebude málo.
Jak charakterizovat českého zemědělce? Chovatele, pěstitele, výrobce potravin? Je hodně ambiciózní, vzdělaný, umí? Co mu nejvíce brání v rozletu, konkurenceschopnosti?
České zemědělství a vůbec kvalita vyrobených potravin jsou na velmi dobré úrovni. V mezinárodním žebříčku bezpečnosti potravin, který sestavuje každý rok Evropský úřad pro bezpečnost potravin EFSA podle kvality potravin, jejich dostupnosti, nakládání s přírodními zdroji a dalších kritérií, obsazujeme pravidelně přední příčky. Tuzemští pěstitelé snižují dlouhodobě spotřebu přípravků na ochranu a ošetřování rostlin i průmyslových hnojiv, což se o řadě jiných evropských států nedá říct. Chovatelé prasat, drůbeže i skotu zase dosahují vysokých hodnot v užitkovosti. Obecně lze říci, že český zemědělec je plně konkurenceschopný vůči svým kolegům z jiných zemí Evropské unie. Respektive byl by. Problémem jsou ale nerovné podmínky v rámci evropského trhu, které ztěžují našim chovatelům a pěstitelům zajištění odbytu pro jejich produkci. Mám na mysli především nespravedlivé rozdělení zemědělských dotací, Čech je podporován v mnohem menší míře než například Polák. Přitom právě z Polska k nám proudí levná a předotovaná produkce jablek a dalších druhů ovoce či zeleniny, vajec nebo drůbežího masa. Nechávají si ji do Česka dovážet zahraniční obchodní řetězce, které mají obrovskou tržní sílu. Jedenáct největších obchodníků, kteří ovládají kolem 80 % tuzemského maloobchodního trhu, stojí proti 30 000 zemědělců. To je další faktor, který pokřivuje domácí trh a vytváří na něm nespravedlivé podmínky na ose zemědělec-potravinář-obchodník.
Podle nejrůznějších informací je u nás digitalizace zemědělství na vysoké úrovni. Je to tak?
Zavádění inovací, včetně digitalizace českého zemědělství, jednoznačně postupuje stále rychlejším tempem. Zemědělci mají o moderní technologie zájem, mají chuť s nimi pracovat a šetří jim to práci. Na druhé straně investice do jejich pořízení nejsou nejnižší a uměl bych si v tomto ohledu představit větší podporu ze strany státu.
Nakolik umělá inteligence ovlivní práci na poli, v sadu, v kravíně, na vinici? Zasahuje u nás podstatně do výnosu plodin nebo vyšší užitkovosti zvířat výzkum a vývoj?
Využití umělé inteligence v zemědělství je v současné době spíše takzvaně v plenkách. Do budoucna ale může mít pro zemědělství řadu výhod. Může pomoci zemědělcům v plánování jednotlivých činností a vůbec optimalizovat celý výrobní proces. Umím si představit například efektivnější boj proti škůdcům a různým chorobám nebo úpravu krmných dávek pro hospodářská zvířata. Zvýšení výnosů zemědělských plodin či užitkovosti hospodářských zvířat pak bude logickým a rozhodně vítaným důsledkem.
Sny o soběstačnosti naší země se dávno rozplynuly, přesto je možné ledacos udělat, abychom se dokázali lépe některými produkty zásobit. V čem je to reálné?
Absolutní potravinová soběstačnost České republiky je samozřejmě mýtus. Jsem ale přesvědčený, že u řady komodit je možné dosáhnout lepších výsledků. Mohli bychom pěstovat více ovoce a zeleniny a prostor je určitě i v rozšíření chovu drůbeže nebo prasat. Bohužel u všech těchto komodit naše soběstačnost v posledních letech klesá. Na vině jsou opět rostoucí náklady, nízké výkupní ceny, a hlavně nerovné podmínky na jednotném evropském trhu, o kterých jsme už mluvili. Rozhodujícím faktorem v nákupním chování je především cena potravin. A když je možnost dovézt levnější produkci z jiné země – přestože přeprava potravin na dlouhé vzdálenosti má vliv na jejich kvalitativní parametry a přispívá ke zvyšování uhlíkové stopy – obchodní řetězce to neváhají udělat.
Nevrátí přesycenost technologiemi a úskalí života ve městech některé lidi zpět na vesnici, blíž k přírodě, méně hektickému životu?
Na tuto filozofickou otázku je těžké odpovědět. Když to řeknete takto, zní to skoro až romanticky. V posledních letech si skutečně všímám trendu, že někteří lidé opouštějí velká města, aby žili více v souladu s přírodou, a vyrábějí si například i vlastní potraviny. Takových lidí ale není mnoho a vylidňování venkova to rozhodně nebrzdí.
Agrární komoře jste nabídl perfektní komunikaci ve všech směrech, sám se účastníte spousty akcí, které s propagací umu zemědělců a potravinářů souvisejí. Bojujete o to, aby rostla hrdost na vše, co lidé v zemědělství dokážou. Myslíte si, že nastane doba, kdy si začneme více vážit těch, kteří se starají o naše plné žaludky?
Další filozofická otázka, na kterou bohužel neznám odpověď, i když bych rád. Zemědělci by si to jistě přáli a také zasloužili.
Určitě vás něco na oboru, který reprezentujete, fascinuje. Prozradíte?
Fascinuje mě vytrvalost a odolnost, s jakou se věnují zemědělci své práci. Ostatně mají v tom praxi mnoho generací a já v tomto ohledu nejsem výjimkou, protože pocházím ze selského rodu s 350letou historií. Myslím, že málokterá profese je zvyklá dostávat takřka pravidelně rány, ať už v podobě nepředvídatelného počasí, nebo často nesmyslných úprav podmínek pro hospodaření, a přesto to nevzdá a pokračuje dál. Za to má můj obdiv.
otázky připravila Eva Brixi