Když přemýšlím, jak odlehčit své kabelce, téměř nikdy do ní nepřidám knížku. Je to sice závaží krásné, ale k mobilu, parfému, diáři, zápisníku, malování, pití, foťáku, teniskám, do nichž se „za rohem“ s chutí přezuji, už prostě nepatří, každé deko se počítá. Publikace Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu od Jitky Vysekalové a Karla Voříška dostala výjimku. Byla jsem totiž zvědavá, jestli se potají nemohu přiučit ještě nějaký fígl, abych třeba i řečí těla dokázala inzerenta přesvědčit, že právě u nás utrácet peníze je optimální řešení jeho napjatého rozpočtu… A co jsem nenašla mezi řádky, snažila jsem se otázkami pro Karla Voříška doplnit:
Být sám sebou, a ještě k tomu si s trochou sebevědomí i pokory pěstovat svou image. Ale jak?
Pochopit se, udělat si pořádek sám v sobě, odpustit si a začít jednat. Neohlížet se na to, co si o vás pomyslí ostatní. To nás nejvíce svazuje, z toho si vytváříme nejvíce domněnek, které v nás zakoření jako plevel. Výsledkem je strach, který nás ochromí. Strach je záludná potvora, která když vás jednou skousne, horko těžko pouští.
Všichni potřebujeme být in, správně naladěni, vhodně připraveni k jednání, k vystupování na veřejnosti. Ne vždy nám to vychází. Je možný nějaký trénink sebeovládání? A má vůbec smysl? Lékaři tvrdí, že vzteku se má dát průchod a pořádně prásknout dveřmi nevadí, někdy…
Přesně jste to vystihla. Trénink. Na maličkostech. Ve frontě mě někdo předběhne. Mám možnost ustoupit, dělat, že to nevidím, nebo zaútočit, myslím slovně, žádné facky, nebo se ozvat. Nejhorší varianta je ústup, dělat že nic. Ustoupím jednou, byť v drobnosti, a budu ustupovat pořád. A k tomu práskání dveřmi, to je pořád lepší než ústup. Prásknu dveřmi, no a co, každý z nás má právo být denně pět minut blbcem. Vtip je v tom, že ani o sekundu déle.
Pracujete se spoustou lidí z businessu – kromě toho, že mají odvahu měnit svět, nechtějí často přiznat, že by mohli změnit i sami sebe. Nebo je to dnes jinak? Učíme se všichni a rádi?
Učíme se a ani o tom nevíme. Odpovídám na vaše otázky a zase se učím něco nového, nová zkušenost. Rozdíl je v tom, že někdo to umí pojmenovat, ví že se něco naučí například i z momentálního neúspěchu.
Jsou lidé, kteří, když mají úspěch, myslí si, že už to musí trvat napořád. Pak je logicky nějaká prohra, která je srazí ze hřbetu tygra úspěchu, porazí jednou provždy. Litují se, přemýšlí o tom, co bylo, a to je ničí. A pak jsou lidé, kteří spadnou, ale ví, že to není konec. Vždycky se dá vyšvihnout znovu do sedla a cválat dál. Pokus se cení, sebelítost vás zahubí.
Jakou chybu nejčastěji děláme, abychom se společensky zesměšnili? Z praxe na televizní obrazovce máte v paměti určitě nespočet situací, kterým se prostě člověk musí už jen smát…
Chybu děláme v tom, že si myslíme, že jsme se společensky zesměšnili. Proboha, co to je? Že se mi pár tupců směje a probírá moje zdánlivé pochybení? Možná jsem je udělal proto, že jsem chtěl něco zkusit, něco, o čem oni jenom sní nebo co by je ani nenapadlo. „Vám ještě opravdu záleží na tom, co si o vás lidé myslí?“ Už ani nevím, kde jsem to četl, ale je to tak.
Jste moderátor, spisovatel, manažer, podnikatel, připravujete kurzy Dokonalá rétorika a přesvědčivé vystupování. A když se řekne Voříšek, dámy hledají louskáček. Jinými slovy – lidé vás mají rádi pro váš optimizmus a pozitivní energii, smysl pro humor a snem mnohých je být vaším kamarádem. Změnilo vaši duši to, že vás každý zná? Nač si člověk v takové roli musí dávat pozor?
Sem tam vám někdo nebo něco vetkne šrám do duše. Ale to je jen marginálie, epizoda. Dostal jsem od přírody dar vytěsňování, takže ty šrámy jak přišly, tak i mizí. Jinak by se z toho jeden zbláznil. Nepatřím k lidem, kteří neustále plánují pomstu někomu, kdo jim ublížil. Už proto, že to zdržuje od jiných věcí. Jinak vám děkuju za vykreslení toho, jak si mě představujete. Ale musím říct, že stejně jako jsem rád mezi lidmi, tak mám rád i samotu. Ne osamění, ale samotu. Na našich stránkách www.hovorykv.cz je pár meditačních technik, které mi při tom pomáhají.
Co považujete za největší manažerské umění? Být přesvědčivý? Tedy podle názvu vaší knihy, kterou jste napsal s Jitkou Vysekalovou?
Obklopit se lidmi, kteří jsou třeba i chytřejší než já, nebát se, že vás přeskočí, a být vizionářem, který je vede ke společnému cíli. I to je jedna z ingrediencí vaší přesvědčivosti. A umění naslouchat. Příroda nám dala dvě uši, ale jen jednu pusu. Přitom někdy je to jakoby naopak. Mimochodem, ta kniha se jmenuje Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu. I když je pravda, někdy se musíte ztratit, abyste se zase našli.
ptala se Eva Brixi