Jan Zykmund
Také píše knihy o Teplicích, sbírá starý porcelán a nábytek s patinou dějin. Měl několik harleyů, ale ty prodal, protože přestal věřit bezpečnosti na silnicích. Jeho potěšením a vášní je business, který funguje. Dal šanci mnoha desítkám hendikepovaných osob začlenit se do kolektivu, být mezi lidmi, vydělat si peníze. Vytvořil velkou chráněnou dílnu, která prosperuje. Českému trhu nabídl jednoduchý výrobek, který nechybí při žádné oslavě. Konkurence se nebojí. Ví, jak vydělat peníze, které dál investuje. Jan Zykmund založil značku Originální hospodské brambůrky. Začal jako zelinář s touhou po úspěchu a seberealizaci. Dnes je generálním ředitelem a firmu řídí společně se svým synem, Janem Zykmundem mladším, a svým úzkým týmem. Reklamu na jejich produkty najdete na televizních obrazovkách i na nejnavštěvovanějších portálech. Letos 11. října v pražském Senátu přebíral ocenění v soutěži Česká chuťovka.
Nespoutaná touha zařídit si život podle svého? Proto jste založil firmu, která se posléze proměnila v úspěšný podnik?
To je docela úsměvný příběh. Vždycky jsem měl spousty nápadů a energie nazbyt. Za mého mládí se říkalo, že zelináři si žijí lépe než ostatní. Příkladem toho byla paní, ke které jsem v dětství chodil nakupovat melouny. Vždy se vyžívala ve špercích, zlato se na ní jen blýskalo. To byla podvědomá prvotní motivace k tomu, abych něco udělal. A tak jsem se jednoho dne sebral a koupil si v Teplicích stánek. A začal prodávat zeleninu a ovoce. Pronikal jsem do tajů této živnosti, učil jsem se, nabíral jsem kontakty na dodavatele.
Bylo mi osmnáct, byla doba těsně po sametové revoluci a já toužil podnikat. Chtěl jsem jít svojí vlastní cestou, mít svůj osobitý styl života. Vzpomněl jsem si na paní zelinářku. Maminka mě v tom jako vždy ve všem podpořila. A tak jsem se vydal za svým cílem. První dva roky jsem byl na vše sám. Sám jsem si vykládal z vozíku zboží, koupil jsem si jednu váhu, nespěchal jsem. Učil jsem se čtyři roky, byl jsem trpělivý. Pak jsem přikoupil druhý stánek a ještě třetí. Nicméně kontakty narůstaly a já jsem se začal zajímat o velkoobchod, což se mi zdálo atraktivnější než se starat o stánky se zeleninou a ovocem. A tak jsem rozjel velkoobchod. Když se měl v Teplicích otvírat Kaufland, šuškalo se, že zelenina mi už nepůjde. Tak jsem zůstal jen u brambor.
Na pěstitele a obchodníky s bramborami jsem měl skvělé spojení, mnohé jsem velmi dobře znal. Koupil jsem balicí linku na leasing a pronajal si jednu halu a dodával balené brambory různým odběratelům. Mezi tím jsem hledal vhodný objekt, který by se dal koupit. A v roce 2000 našel. Ten, kde nyní naše firma sídlí. Je to budova bývalé výrobny krajek z Rakousko-Uherska. Zvenčí to vypadá jako barák ke zbourání. Uvnitř je nacpaný nejnovějšími technologiemi. Nejprve jsem zde balil brambory. Nebylo to špatné, uživil jsem se v pohodě.
Vozil jsem je po celých severních Čechách – do hospod, továrních a školních jídelen, nemocnic. Importoval brambory z jiných zemí Evropské unie, a svou práci jsem zase stavěl na kontaktech a prohlubujících se znalostech o této zelenině. Vždy jsem všem včas zaplatil a s obchodními partnery jsem neměl problém. Mnozí si to pamatují dodnes. Také jsem jako jediný z branže přežil, když padlo clo… Jednou jsem tu v budově zabloudil, kdo to tady zná, ví, že to není žádný problém, a v ten okamžik jsem si řekl, že když už toho o bramborách tolik vím, měl bych z nich i něco vyrábět.
A bylo to?
Vlastně ano, ale ne ze dne na den. Musel jsem připravit podnikatelský projekt, spočítat, kolik mne bude stát voda, elektřina, linky, suroviny, prostě odpovědně kalkulovat. Kamarádi mi pomohli stavebně prostory upravit a pak už se jen kolaudovalo. Začal jsem vyrábět solené brambůrky. To, co mají Češi rádi, co léta patří na jejich stůl. Z opravdových brambor.
Už na počátku podnikání jste věděl, že provoz bude fungovat jako chráněná dílna?
To ne, ale brzy jsem o tom začal přemýšlet. Vyhledal jsem si všechny potřebné informace o provozování chráněné dílny a zjistil, že bych měl nárok na dotaci k úpravě provozovny. To byl zážehový plamínek. Zaměstnal jsem další čtyři lidi a vydělal na fritézu. Tak jako tak nás bylo ale pár. Kolega, který fritézu obsluhoval, zároveň zedničil. Ti, kteří vozili do výroby brambory, rozváželi v dalším čase hotové brambůrky k prvním klientům. Dělali jsme
24 hodin, v kuse, pořád. A to mi skoro zůstalo. Věděl jsem, že budou potřeba investice, další nápady, noví pracovníci. Rozjel jsem se do světa, abych viděl profi továrny s nejmodernějšími technologiemi. Navštívil jsem velkou světovou výstavu potravin, kde jsem se opět přesvědčil, že bez velkých investic výroba nemá šanci. A začal jsem se bavit o milionech. Dnes jedna z našich nových linek vyrobí 500 kg brambůrek za hodinu. Přikoupil jsem speciální fritézu, provoz se rozrůstal. Někomu to bylo divné. V jednom roce jsem tu měl třeba 17 kontrol. Přežil jsem to.
Měl jste nějaký osobní důvod dát příležitost právě hendikepovaným lidem?
Těžko říct. Sociální cítění patří k mým vlastnostem. Prostě jsem to udělal. Dnes je nás už bezmála 200 – tolik hendikepovaných asi v ČR zaměstnává na jednom místě málo kdo. Nezastírám, že je to náročné. Zejména v potravinářském provozu. Zatím jsme to vždy ustáli. Tito lidé získali práci a jistotu. Jsou rádi, že mohou být užiteční.
V čem je takový provoz náročnější než ten, kde se pohybují lidé bez zdravotních potíží?
Nikdy nevíte, co se může stát. Ta rizika jsou obrovská. Přesto děláme vše pro to, abychom nemuseli propustit nikoho, raději někdy setrváváme u ruční práce, třeba etiketování, i když bychom tuto činnost mohli zefektivnit a zlevnit.
A proč zrovna brambůrky? Na webu uvádíte, že vývoj trval 15 let…
Brambůrky… Měl jsem k nim nejblíže, chtěl jsem jim dát určitou přidanou hodnotu, chtěl jsem to zkusit, trochu možná experimentovat, polechtat osud. Ten vývoj opravdu trval dlouho, těžko se to popisuje, často jde o detail, který se stroji či recepturami vůbec nesouvisí… Nezastírám také, že nám pomohly evropské peníze. Sám bych na vše, co jsem potřeboval, nikdy neměl a nevydělal v tom daném čase. Máme třeba stroj na hlídání nezávadnosti potravin. Systém proti klamání zákazníka. Celkem čtyři různá zařízení, která provádějí specifickou kontrolu, aby bylo vše tak, jak má být. Vyrábět potraviny je totiž věda. Zejména prodávají-li se jako čerstvé zboží v průsvitném celofánu. Záruční doba je v tomhle případě tři měsíce.
Kde všude si lze brambůrky koupit? A kde ještě budujete zastoupení?
Třeba v Makru, Metru, Aholdu, Bille, Normě, v prodejnách Eso Market, Coopu, Globusu nebo na různých farmářských trzích. Další odběratele samozřejmě hledáme, těch není nikdy dost. Máme ambice.
Přibyde něco nového k současnému sortimentu?
Dnes nabízíme brambůrky o třech tloušťkách, s několika příchutěmi a kořením, v různě velkých sáčcích. Zkoušíme další varianty, i tu neslanou, ale ukázalo se, že pár chipsů sníte, a pak do sebe nic nedostanete. Tudy cesta nevede. Ale chtěli bychom zůstat u brambor a posléze bramborového těsta, novinky vyvíjíme. Brzy přijdou na trh.
Čím vás oslovila soutěž Česká chuťovka? A jak vnímáte ocenění, jehož se vám dostalo?
Přihlásili jsme se letos poprvé, chtěli jsme si osahat, jak soutěž funguje. Uspěli jsme a máme samozřejmě radost. Každá pochvala potěší. S takovou vidinou jsme se do ní ani nepřihlašovali. Také jsme o slavnostním odpoledni v Praze v Senátu při oznámení výsledků získali řadu kontaktů a s řadou lidí jsme se spřátelili.
Působíte jako perpetum mobile. Kolik hodin trávíte v provozu?
Já bych bez práce nemohl být. Bez businessu bych zahynul. Do vínku jsem dostal hodně energie, tak ji musím nějak ventilovat. Výroba je moje druhé já, prostě to tu mám rád. Vstávám brzy a málokdy stihnu večer televizní zprávy.
Nač myslíte nejvíce?
No přece na to, co dělám! Jak co zlepšit, ohlídat, kterému nápadu dát přednost. A taky jak to zařídit, aby firmy využívaly možnosti náhradního plnění, třeba i v obchodních řetězcích. Nákupčí to stále nedokáží pochopit, ani nejsou motivovaní. Firmy pak shánějí na konci roku, jak to provést, aby měly podle zákona všechno správně, aby neplatily pokutu… Přitom je princip tak jednoduchý a pro všechny výhodný. My jsme poskytovatel náhradního plnění pro jakoukoli společnost, ale málokdo na to slyší. Všichni v tom hledají nějakou záludnost, ale tak to fakt není. Také bych rád přišel na to, jak ještě lépe propagovat, že jsme český výrobce, český kapitál a že vyrábíme v Čechách. Poctivě a se snahou nabídnout to, co našim lidem chutná.
ptala se Eva Brixi