Svou první židli smontovali podle modelu přivezeného z Rakouska v roce 1991. Pomáhali si při tom radami z kutilského časopisu. Dnes otrokovická firma RIM CZ s.r.o. vyrábí 130 tisíc kancelářských židlí ročně, roční obrat se pohybuje okolo 360 milionů korun a společnost patří mezi jedničky v oblasti ergonomického sezení. Rudolf Fukal a Milan Nagy jsou stále v jejím vedení. Společně hovořili o začátcích i úspěšné expanzi:
Začínali jste v roce 1991. Kolik jste od té doby vyrobili kancelářských židlí?
Odhaduji, že za těch 28 let to mohlo být okolo 1,7 milionu židlí. Začínali jsme stovkou měsíčně, dnes jich za stejnou dobu připravíme 130 tisíc.
Na jakých trzích své židle prodáváte?
Co se týče teritorií, je to celá Evropa kromě Pyrenejského poloostrova, USA, Austrálie, Asie i Afrika. Kromě Antarktidy jsme na všech kontinentech.
Kdo je vaším typickým zákazníkem? 
Sedí na nich lidé v Komerční bance, České spořitelně i České národní bance. Dodáváme do nadnárodních firem i do menších společností. Nakupuje u nás francouzský Peugeot i stanice STK ve Vizovicích.
Proč si vás oblíbili právě bankéři?
K bankám jsme se dostali docela složitou cestou. V 90. letech, když jsme začínali, nebylo jednoduché se v tomto segmentu prosadit. Zatímco my jsme prodávali výrobky za tři tisíce korun, oni nakupovali židle za deset nebo patnáct tisíc. Byli jsme pro ně na začátku možná příliš levní. V té době se měsíční mzdy pohybovaly okolo sedmi tisíc korun. Banky si však prošly krizemi, staly se efektivními a za svoje peníze chtěly kvalitu. Dnes jsme pro ně taková „škodovka“, vyšší střední třída se skvělou kvalitou za dobrou cenu.
Čím je váš výrobek typický, jakými charakteristickými znaky se vyznačuje?
Ergonomií. Ergonomickému sezení se věnujeme prakticky od začátku a židle vyrábíme tak, aby byly nejen hezké na pohled, ale také dokonale ergonomické. Denně prosedíme klidně až dvanáct hodin, za celý život je to i přes 50 tisíc hodin u pracovního stolu. Naše židle pomáhají tomu, aby bylo sezení zdravé a dynamické.
Na trh jste vstoupili v devadesátých letech, kdy bylo podnikání ještě v plenkách. Jak se od té doby váš obor proměnil?
Změna je obrovská. Kdysi jsme byli prakticky jediní na trhu a zákazníci kupovali téměř cokoliv. Dnes lidé chtějí vyšší kvalitu a zajímavější design. Ergonomie není fráze, klienti se při výběru ergonomií řídí. Zaměřují se na dobré sezení a kvalitní mechanismy. Kromě toho jsme se změnili i my. Zatímco na první veletrh jsme vyráželi stodvacítkou nacpanou židlemi a doufali, že je prodáme, dnes máme před každým veletrhem nasmlouvané obchodní schůzky, podrobné rešerše trhu, na který jedeme vystavovat. Otevírají nám totiž dveře do nových zemí. Zmizely hranice, židle prodáváme po celém světě.
Je těžké prosadit se na nových trzích?
Stejně jako ve všem, když to děláte pečlivě a dobře, funguje to. Musíte mít promyšlenou distribuci a uvážlivě reagovat na potřeby jednotlivých trhů. Díky odstranění hranic a bariér po vstupu do unie je teď obchodování v Evropě velmi jednoduché. Nečekáte na hranicích, neplatíte poplatky za každou fakturu, logistika se zjednodušila. Administrativní bariéry padly.
A jiné překážky?
Nuance jednotlivých trhů. Skandinávci si potrpí na design, Němci vyhledávají hranaté tvary. Pro Afriku musíte používat jiné materiály než pro zbytek světa, v Asii platí jiné výškové parametry. Všude však vítězí praktičnost. Když je výrobek skvělý a je za dobrou cenu, má šanci uspět.
Vybudovali jste mezinárodní tým?
Na velkých trzích nás zastupují domácí obchodníci. V Německu pracujeme s místními agenty, kteří znají trh, ve Francii také. Oslovujeme světové designéry, kteří rozumí svému domácímu prostředí.
Rozkročili jste se i do Asie. Proč jste se rozhodli pro východní trhy?
Asie bývá vnínáma jako místo, kde se vyrábí levné zboží, kterým zaplavuje trh. My viděli potenciál v kvalitní výrobě na Tchaj-wanu. Z pohledu technologií a komunikace je to takové malé Japonsko. Skvěle se tu domluvíte anglicky, výroba je levnější, ale zároveň precizní. Z Tchaj-wanu teď dodáváme na mimoevropské trhy. Snažíme se prorazit na bohatších teritoriích, v Malajsii, Singapuru nebo Japonsku. Židle z Tchaj-wanu putují také do Kanady a Austrálie, komponenty odtud zásobujeme Jihoafrickou republiku.
Evropě ale dodáváte z Otrokovic… 
Naším největším evropským trhem je Německo, které máme doslova na dosah. Důležité jsou pro nás trhy ve Francii, Beneluxu, v Čechách a na Slovensku, v Maďarsku a Rakousku. Ty považujeme za domácí teritorium, showroomy jsme otevřeli v Praze, Bratislavě, Vídni, Budapešti a v Otrokovicích. Poohlížíme se teď i po Pyrenejském poloostrově.
Kam se proniká nejobtížněji?
Do Skandinávie, která je považována za Mekku designu, se specifickým pohledem na výrobek. S nějakou nižší kvalitou nebo odfláknutým šasi neprorazíte. Podobné je to i v Itálii.
Spolupracujete se známými designéry. Proč?
Poslední dobou pracujeme s rakouským designérem Kaiem Staniou, který má hodně zkušeností a jeho stůl se objevil třeba i v bondovce. S námi se pustil do měkkého sezení. Hlavní ergonomický program dostal na starost Massimo Costaglia, který dělá kancelářské židle. Italští designéři jsou totiž v ergonomii nejdál. Z práce každého designéra si prostě bereme to nejlepší.
Ti vám významně pomáhají ke vstupu do vytipovaných destinací. Jak?
Když chceme nějaký trh posílit, přemýšlíme nad místním designérem. Skvělý rakouský designér nám dokáže otevřít dveře v Rakousku i Německu. Uvažujeme o rozvoji britského trhu, kde bychom rádi angažovali britského designéra, který zná svoji domovinu lépe než my.
Kai Stania pro vás navrhl kolekci křesel do odpočinkových zón nazvanou CA-VA. Získala několik ocenění, naposled třeba Good Design Award nebo Nábytek roku 2009. Jde ale o úplně jiný sortiment než jsou kancelářské židle.
Kancelářské židle se od 90. let zas tak moc nezměnily. Máme lepší materiály a technologie, hezčí design, ale jde stále o stejný produkt. S rozvojem neformálních zón (nejen) v kancelářích jde ale dopředu trend tzv. měkkého sezení, soft-seatingu, tedy křesel, pohovek, lenošek a taburetů. Tady jsme oproti anglosaským zemím stále na začátku.
V čem je soft seating pro RIM zajímavý?
Je to úplně nové odvětví. Můžeme tu být velice kreativní, ale zachovat principy ergonomie, na kterých jsme vyrostli. Pro designéry to představuje mnohem větší výzvu.
Příběh RIM je takřka kuriózní…
S kolegou Rudolfem Fukalem jsme firmu dávali dohromady v roce 1991. Před založením naší společnosti jsme byli zaměstnanci v leteckém průmyslu, firma ale krachovala a my se poohlíželi po něčem novém. Zjistili jsme, že na trhu nejsou prakticky žádné kancelářské židle. Vyráběla je jediná firma, a to v černé a béžové kožence. Dodávali jen po vagónech. Začali jsme proto vyrábět jeden typ židlí, ale v různých barvách na přání zákazníka. Na začátku 90. let to byla úplná bomba. Bez zkušeností s obchodem nebo výrobou jsme byli jednookým králem.
Vzpomínáte na první vyrobenou židli?
Já jsem programátor CNC strojů, kolega pracoval na výstupní kontrole. První židli jsme smontovali po večerech podle časopisu Udělej si sám. Bez zkušeností a bez kapitálu.
Kapitál je v začátcích vždycky velký otazník. Bylo to tak i u vás?
Měli jsme peníze jen na výrobu první sady padesáti židlí. Vybrali jsme je z rodinných úspor. Všechno se dělalo v kooperacích – zadali jsme výrobu dílů, které jsme na jednom místě zkompletovali. Večer jsme je pak rozváželi po zákaznících. Sehnat v té době dodavatele kovových součástek, který je ochotný je dodávat po kusech a ne po tunách, byl nadlidský výkon. Začali jsme padesáti židlemi, za rok jsme jich už vyráběli tisíc měsíčně a firma se začala rozbíhat. Dlouhodobě jsme v zisku. Rozvíjíme se investováním vydělaného kapitálu, takže všechny peníze jsou zpět ve firmě.
Zasáhla vás v roce 2009 krize?
Ještě na konci roku 2008 to vypadalo, že fungujeme normálně. Od 1. ledna 2009 ale přestaly chodit objednávky. V té době jsme v RIMu dokončili první etapu výstavby nové výrobní haly za 35 milionů korun. Zvyšovali jsme výrobu, zaměstnávali sto lidí. Prakticky ze dne na den klesly tržby o celých 30 procent. Na řadu přišly krizové scénáře, firmu dusily bankovní úvěry. Třetina zaměstnanců musela odejít, firma se vydala ze všech možných rezerv.
Jak jste se z toho dostali?
V roce 2010, kdy jsme se začali pomalu vzpamatovávat, přišel projekt nové židle Flexi, který nás dokázal postavit zase na nohy. Designér Massimo Costaglia navrhl novou židli, která je velmi pohodlná, skvěle vypadá a je za dobrou cenu. Pomohla nám odstartovat celou výrobu na Tchaj-wanu.
A dnešek už vypadá jinak, lépe?
Vloni jsme vyrostli o 12 procent a očekáváme, že podobný obrat zůstane i letos. Mnoho firem mluví o zpomalení ekonomiky, ale my jsme měli velice silný leden a únor. Prodejci rozšiřují sortiment, který od nás odebírají, a vypadá to, že jsou všichni spokojení.
za rozhovor poděkoval Pavel Kačer