Škola jako společná „firma“ kantorů a studentů

Martin Vodička

Víte, že škola je živý organizmus, který se neustále kultivuje diskuzemi a konfrontací s praxí? Určitě dnes neplatí, že je to strnulý mechanizmus, který je třeba pouze respektovat. O tom a mnohém dalším jsme si povídali s Martinem Vodičkou, ředitelem a zakladatelem Soukromé střední školy výpočetní techniky.

O školství se říká, že nedokáže připravovat odborníky pro úkoly, které je dnes čekají v praxi. Je to pravda, nebo se situace změnila?

Ve velké míře záleží na jednotlivcích – na učitelích, a především na studentech. Musí se chtít učit. Pokud dítě nemá zájem se vzdělávat, nemá podporu v rodině, je těžké ho ke studiu motivovat. Obecně se na děti dnes klade méně zodpovědnosti, studenti se mnohdy necítí zodpovědní za svoji budoucnost, to nechávají na rodičích a škole. MŠMT chce nyní redukovat rámcové vzdělávací programy. To je věc, kterou kvituji a která se měla udělat už dávno. Není efektivní dětem sdělovat naprosto všechno ze všech odvětví. Otázka ale je, jak se bude obsah učiva měnit. Pokud se bude redukovat učivo matematiky a dalších předmětů, které podporují logické myšlení, nemůžeme očekávat, že to bude ku prospěchu věci. Právě úroveň matematických znalostí studentů se za poslední dvě dekády výrazně snížila, aplikovaná matematika je přitom v praxi a v životě všudypřítomná.

Jaké předpoklady by měl mít budoucí schopný programátor, patří k nim nadprůměrná matematika?

Když se student chce někam posunout, nemusí být nutně premiantem v matematice a mít všechny vrozené predispozice v logickém a analytickém myšlení. I z průměrného studenta, který je ochoten dřít a pracovat na sobě, může být skvělý programátor. Profesně je cennější než někdo, kdo jde na obor jen proto, že je platově lukrativní. Student v sobě může mít slibný potenciál, ale pokud na sobě nechce pracovat, v dynamickém oboru IT brzy ztroskotá nebo upadne do průměrnosti. Dnes chce skoro každý být programátorem, ale je to tvrdá řehole. Víc než matematickými dispozicemi lze nejenom během studia dosáhnout pílí a ctižádostí.

Jak se dnes ve vaší škole vychovávají specialisté pro digitální továrny, Průmysl 4.0, robotizovaná pracoviště, samozřejmě i digitální služby?

S narůstající digitalizací jsou mimo jiné potřeba dva typy lidí – ti, co danou technologii vymyslí – programátoři, a ti, co ji budou obsluhovat – technici. Dnes si stěží dokážeme představit, kam až může průmyslová revoluce 4.0 dospět, kde a jak nahradí lidskou sílu ta robotická, jak to bude vypadat. Proto je důležité umět se především adaptovat v dané situaci a být schopný a ochotný na sobě pracovat.
Na naší škole klademe velký důraz na praktickou výuku s pomocí moderních technologií. Veškerou infrastrukturu si řešíme sami – od „tahání“ optických kabelů přes provoz a správu počítačové sítě, údržbu hardwaru až po zprovoznění softwaru. Nikoho externího pro tyto služby nemáme. Dalo by se říct, že škola je taková malá firma, na jejímž chodu participují jak učitelé, kteří jsou zároveň i praktiky, tak i studenti. To považuji za obrovskou výhodu. Mimo vymezené školní osnovy jde podle mého o získání skutečných zkušeností, což je nejlepší základ praktické výuky.

Odpovídá zájem o studium počítačových dovedností obrovské poptávce po „ajťácích“?

Vůbec ne, poptávka po IT specialistech roste ohromnou rychlostí. Ve srovnání s tím se zájem o studium IT zvyšuje jen mírně. Na naší škole přibývá každým rokem zhruba 10 % uchazečů o studium, stále máme z čeho vybírat. Obecně se ale nedostatek specialistů v IT vzhledem k jejich potřebě ve společnosti neustále prohlubuje. Poptávka po našich absolventech ze strany firem stoupla v posledních pěti letech víc než desetinásobně.

Studijní obory, respektive jejich obsah, se velmi rychle mění. Přizpůsobují se tomuto trendu i kantoři?

Pokud by se učitel nevzdělával, bude ve třídě až na druhé koleji. Vždycky se najdou studenti, bohužel ne úplně všichni, ale je jich dost, kteří mají chuť se učit, sledují novinky a stagnujícího učitele by brzy předčili. Bez trvalého sebevzdělávání to v oboru IT nejde, platí to u studentů i učitelů. Naši kantoři jsou zároveň na škole konfrontováni s inovacemi, technologiemi, které pro výuku pravidelně pořizujeme. Nikoho jiného nemáme, jen naše učitele – IT specialisty, kteří se starají o chod všech systémů. Pokud vyvstane například síťový problém, musíme dát hlavy dohromady a vyřešit ho. O obsahu výuky neustále hovoříme. Probíráme, co učit, jak učit, to je stále živý organizmus. Dalším vodítkem jsou požadavky firem, se kterými spolupracujeme a které s námi sdílejí své potřeby.

Výuka trvá několik let a ze školy by měli vycházet absolventi připravení na budoucí výzvy, tedy i schopní se dál doučovat a rozšiřovat znalosti. Počítáte s tím?

Všichni jdeme po nekonečné cestě možností, které nabízí výpočetní technologie. Nikdo netuší, kam až nás dovedou, takže primárním úkolem učitele je ve studentovi vyvolat zájem o učivo a ochotu se dál sám vzdělávat. Na naší škole klademe velký důraz na univerzálnost, která se nám vyplácí – potvrzují to jak zaměstnavatelé, tak i naši absolventi v praxi. Znamená to, že učíme informační technologie jako celek, protože grafik může tvořit weby a webař by měl ovládat základy grafiky a rozumět i databázím, které za webem stojí. Vlastní specializace, kterou mají studenti ve 3. a 4. ročníku, je takovou pomyslnou třešničkou na dortu. V IT zkrátka souvisí všechno se vším.
Občas nás mrzí, že mají někteří současní studenti tendenci uhnout z cesty, protože se začalo něco komplikovat. Když se objeví překážka, utíkají nebo se snaží ji obejít, ač víme, že mají na to ji překonat. Proto se snažíme je přesvědčit, aby bojovali, aby například ještě neodcházeli z programování ke grafice kvůli jednomu nezdaru, ale aby zatnuli zuby a ještě na sobě zapracovali. Učíme je, že překážky jsou a budou a že se nepodlézají ani neobcházejí, ale překonávají. To, že se někomu něco nepovedlo, se může stát a není to nic špatného. Je však třeba s tím zápasit a z chyb se poučit. Lépe teď než později a s většími následky. Na to by měla dítě připravit škola i rodina.

Čím vám mohou vaši studenti, současní i bývalí, udělat největší radost?

Když přijdou, řeknou, že se mají dobře a že v životě zjistili, že to, co jsme jim ve škole říkali a oni to někdy odpírali, že je pravda. To mám ohromnou radost.

hodně takových studentů popřál Pavel Kačer