Obrazy, které opouštějí autora už na vernisáži

Hugo Kysilka

Proč je o obrazy Hugo Kysilky takový zájem? Protože mají duši. Protože přemýšlejí za vás i pro vás, ale zároveň vás vtahují do hry o tento svět. Mají svůj příběh, diváku hází udičku, navigují, otevírají úvahy o čemkoli. Na vernisáži chodíte od jednoho k druhému, vracíte se, usmíváte se a cosi vám našeptává: Kup to! Pověs to v pracovně, v obýváku, v recepci na zeď! Zvěčni tu rozvernost kdekoli, ať je víc dobré nálady. Ano, to je magie, o kterou stojíme. Ing. Hugo Kysilka, někdejší marketingový šéf, dnes hlavně malíř, který se vydává po stopách svého vidění světa a mezi tím proniká do nových a nových souvislostí. Letos na podzim se uvedl mezi přáteli a příznivci výtvarného umění dvěma vernisážemi, v Praze a hned poté v Brně. O jeho obrázcích jsem si s ním ráda povídala:

I přesto, že letošní rok nepřál akcím organizovaným pro větší skupiny lidí, podařilo se vám pozornost mnohých přitáhnout dvěma vernisážemi svých obrazů. O jaké akce šlo?

Ano, i přes toto složité období jsem měl kliku, první již jednou přeloženou výstavu jsem měl nakonec ve dnech 3.–7. září v pražském Kaiserštejnském paláci na Malé Straně. Celý cyklus obrazů byl vlastně můj pohled na naše dějiny od dob Praotce Čecha přes Přemyslovce až po dobu kolem bitvy na Bílé hoře. Druhou část cyklu jsem začínal oslavou všesokolských sletů, a následně krádeží Dolu Petr Bezruč, následovalo otevření první samoobsluhy v ČSSR až po současné dění u nás. Samozřejmě jsem se snažil, abych řadu mýtů z Pověstí českých narovnal vlastním viděním, a myslím, že se to podařilo. Vernisáží se nesla velmi dobrá nálada, a tak se domnívám, že ta více než stovka hostů si odnášela nejen pěkný zážitek, ale i malé „ponaučení“. Druhou výstavu jsem stihl otevřít 10. října v Brně Černovicích v krásném prostředí Dring Caffe. Nabídka vystavit jiný cyklus v dalším městě, měsíc po pražské výstavě, byla lákavá, protože v Brně jsem měl svoji první vernisáž před více než deseti lety.

Na vašich výstavách se stalo zvykem, že se většina obrázků prodá. Na jedné straně vás to určitě těší, na druhé straně vám to musí být trošku líto…

To je pravda, téměř všechny obrazy se prodají během vernisáže nebo těsně po ní. Mne ten zájem nesmírně těší de facto stejně jako ty, co obraz kupují. Snažím se vždy mít alespoň fotokopii pláten, abych měl archiv svým způsobem komplet. Je pravda, že více líto než mně to bývá ještě mé ženě, tedy že dílka putují k jinému majiteli. Proto před každou výstavou jeden nebo dva pro ní nejmilejší kusy prostě schová. Už jsem si zvykl na to, že řada zájemců, kteří nestihli rezervaci obrazů a jejich koupi, poprosí o nakreslení jiného obrázku s podobným humorným obsahem. Párkrát jsem dělal profesionální kopie obrazu ve větším množství a jen doladil barvy. I to je možnost, jak udělat radost více zájemcům najednou.

Máte přesto nějaké kousky, které byste nedal ani za zlatou cihlu?

Pár ano, ale ta cihla patří mé manželce. Velice si je hlídá, protože se nám na jedné výstavě stalo, že jsem prezentoval obrazy, kde bylo napsáno neprodejné, ale přišel kupec a nastavil takovou cenu, že jsem obraz nakonec prodal. Vícekrát jsem to pak už ale neudělal.

O jakém tématu nyní přemýšlíte? Kam směřuje duše umělce poté, co si již ledacos vyzkoušel? Bude to humor českých hospůdek, politická satira, rozvernost cukráren, poetika hřbitovů, nebo směšné historky z businessu, který jste před pár lety opustil?

To téma zářijové výstavy, které vycházelo ze Starých pověstí českých, bylo z malířského pohledu úchvatné, a pár dní po výstavě jsem si říkal, kam se nasměrovat. A rozhodl jsem se vrátit k tématům, které vycházejí z doby, kdy různí vynálezci na konci 18. století a začátku 19. století přicházeli s řešeními, jež nebylo možné realizovat kvůli jejich absurditě, avšak namalovat je, a tím tyto myšlenky oprášit a pobavit tím všechny milovníky obrazů, by nemuselo být špatné. Jde o nápady zneuznaných Edisonů. Už jsem před pár lety podobné obrazy maloval, ale v menším provedení. V té době, to bylo před pěti roky, o obrazy projevila zájem galerie v Almati v Kazachstánu. Jsou tam jako stálá expozice dodnes, takže téma jsem měl tehdy a mám ho i dnes, a je v něm legrace na rozdávání. Takže na tom makám, bavíme se tím v rodině, a doufám, že se to bude brzy líbit i dalším lidem.

Stalo se pěknou tradicí, že plátna zdobí interiéry firem. Nepomýšlel jste na to, že nějakou oslovíte a zapůjčíte na pár let stopy své duše nebo jí pár obrazů prodáte?

Mám řadu obrazů v kancelářích přátel, některé obrazy visí například v pražských nemocnicích na Vinohradech a na Karlově náměstí, některé v Gazprom Germania, v interiérech ministerstev. Nebráním se žádné formě vystavování, já jsem měl vždy v kancelářích, jejichž jsem byl součástí, obrazy, byl to můj styl. Naopak jsem nechápal surovost některých prostor, kde nebylo nic osobního.

Humor je důležitější než nářky, které jitří naše nitro. Budete dál pokračovat v této linii?

No jasně, jsem optimista, mám rád humor, mám rád ten werichovsko-svěrákovský tón. Čím více se lidé nad obrazy pobaví, tím jen lépe.

za odpovědi poděkovala Eva Brixi